VII. Téma formačního plánu 2025

7. Naše poslání k seniorům

Uvažuji vážně o tom, jak budu prožívat / jak prožívám, změnu své role v životě, své „odcházení“ z rodiny, práce, církevních služeb, aktivit, které mi postupně bude život odebírat? Těším se na přechod od „já“ k „my“?

Mohu ovlivnit své stáří? Pečovat přiměřeně o své zdraví, tělesné, duševní i duchovní. Nově naplňovat partnerský život novými aktivitami, zájmy a radostmi. 

Společenství Botička

Sedmé téma našeho Formačního plánu nás přivedlo k zamyšlení nad posláním, které máme vůči seniorům. Říká se, že je nám tolik, nakolik se cítíme – a kolik let by nám hádali druzí.  

Aleš Opatrný ve své knize Výzvy stárnutí připomíná: 
„Sil může ubývat, ale Duch Boží neslábne a my máme naději víc o něm vědět a víc na něj spoléhat.“ (s. 31, Doron 2020) 

Právě tuto naději vidíme u seniorů kolem nás. Máme velké štěstí, že mezi námi působí tolik radostných, inspirativních a pracovitých lidí – ať už mezi salesiánskými spolupracovníky, nebo dalšími farníky. Jejich životní optimismus, nasazení pro farnost, péče o druhé a velké srdce, které rozdávají, nám moc pomáhá. 

Konkrétně se to projevuje v mnoha činnostech: senioři pomáhají při komunitních večeřích, s péčí o farní zahradu, s výzdobou kostela, s návštěvami a podporou dalších seniorů, kteří už sami tolik nemohou a jsou aktivní v mnoha dalších činnostech. Díky nim máme pevnější společenství. 

Během našeho sdílení zazněla jména mnoha inspirativních spolupracovníků. Všichni oni nám tvoří zázemí a jsou oporou, nejčastěji jsme přitom mluvili o hostivařské a uhříněvské farnosti.  

Hovořili jsme ale také o těch, kteří potřebují naši pomoc, čas a trpělivé naslouchání. V tom se stále učíme – být pozorní, laskaví a trpěliví. A zároveň hledáme odpověď na otázku: jak se postavit k situacím, kdy někdo opakovaně a vědomě ubližuje?  

Abychom nezůstali jen u obecných slov, přidám konkrétní příklad. Moje maminka i ve svých 82 letech, navzdory bolavému kolenu, artróze a nedávné hospitalizaci, nacvičila spolu s dalšími dámami z tanečního kroužku flamenco a vystoupila na plese seniorů Prahy 1. Byly nádherné a sklidily velký aplaus. A hned poté ještě napekla svému panu faráři rebarborový koláč, který má tak rád, a pozvala ho na večeři, protože věděla, že má přes den mnoho povinností a nestíhá se najíst.  

Takové příběhy ukazují, že stáří nemusí být jen o omezeních, ale může být i o tvořivosti, službě a radosti. 

Každopádně jsme si potvrdili, že naši senioři – ať už v rodinách nebo ve farnosti – jsou „prima“ a zaslouží si naši vděčnost i ocenění. Jsme rádi, že je mezi sebou máme, protože nás inspirují a obohacují. 

Zpracovala Magdaléna Kolářová