Chceme být blázni pro Krista

Jen blázni mohou jet na prodloužený víkend do Turína a zpět, na tom jsme se shodli všichni čtyři:
P. Janko Ihnát, SDB, Petr a Anna Hanákovi z Moravy, oba salesiánští spolupracovníci, on navíc sekretář všech salesiánských spolupracovníků v republice, a já.

Vyjeli jsme pod vedením P. Janka 13. 8. ve 3.30 ráno. Průjezd až do Turína byl vcelku volný, viděli jsme nádherné rakouské Alpy za světla, tam i zpět, což nebývá pravidlem. Zájezdové autobusy projíždějí tudy často za tmy. Na místě jsme byli už v 15.30 hod. Jeli jsme na Colle don Bosko, na místo, kde se narodil svatý Jan Bosko, zakladatel salesiánského řádu. Dnes je zde vedle původního domku kostel s kaplí, velké zázemí pro poutníky a dále dva ohromné kostely, které jsou postaveny jeden na druhém. Zvláště ten horní je úchvatný, je obložený dřevem a uvnitř mu vévodí ohromná dřevěná socha radostného, vznešeného, vzkříšeného Krista. V kostele je také dřevěná Cesta světla – 14 zastavení, jako protiváha nebo spíše pokračování 14 zastavení bolestné Křížové cesty. Cesta světla začíná Zmrtvýchvstáním a končí Sesláním Ducha sv. Navíc je v kostele klimatizace, takže posezení v něm je opravdu po všech stránkách občerstvující. Na Colle je také moc hezká meditativní cesta podél stromů, odpoledne už je ve stínu. Je na ní Křížová cesta, ale také i právě zmiňovaná Cesta světla. Dále kopec, kde je Osmero blahoslavenství.

Hned v pátek se ukázalo, že na Colle probíhá setkání salesiánské mládeže světa nebo Evropy, to jsem nějak nezachytila. Bylo to veselé a radostné, jako vždy, kde se sejdou mladí křesťané. P. Janko i Hanákovi potkali dost známých, navíc se tu objevil i hlavní představený řádu P. Chaves z Mexika, který pak spal na Valdoku téměř vedle nás a s kterým se u sochy dona Boska P.Janko i Hanákovi vyfotili, zatímco já se s ním předtím střídala ve výtahu a srdečně jsme se pozdravili. Především jsme se ale pozdravili s Jiřinou (MUDr.Němcovou), která je členkou kontemplativní salesiánské fraternity Marie z Nazareta a na Colle je už devátým rokem vždy přes Vánoce, Velikonoce a hlavní prázdniny. Stará se spolu s dalšími 2 uruqajskými členkami fraternity o úklid a provoz staré části poutního místa. Jiřina se připravuje na věčné sliby, které proběhnou v první polovině roku 2005 v Praze za účasti dona Cotugna, uruqajského arcibiskupa, jinak italského salesiánského misionáře, který fraternitu založil. Jiřina bude první zasvěcenou osobou v Evropě. U sester, v jejich hezkém a útulném bytě, jsme si pak v sobotu i v pondělí udělali oběd a popili pravou italskou kávu, kterou má P. Janko tak rád.

V pátek večer jsme pak odjeli do Turína na Valdoko, což je obrovský komplex mnoha budov a několika kostelů, dále jsou zde zachovalé původní prostory, kde don Bosko působil a založil řád a kde žil se svými svěřenci, svými žáky, svými následovníky. Valdoko je dnes v centru města, dříve to byl okraj Turína. Dnes v bezprostředním okolí Valdoka bydlí přistěhovalci z Afriky a arabských zemí.
Takže je tu docela černo, se všemi průvodními jevy, které k takovému přistěhovalectví patří, rozhodně stačilo pouze tu projíždět autem. V neděli jsme se pak vydali na pizzu, právě do těchto míst, byl to tedy zážitek. Hned za křižovatkou nad kostelem Panny Marie Pomocnice, hlavním kostelem Valdoka, je postavena socha dona Cafassa, jak objímá vězně, odsouzeného na smrt a dává mu malý kříž. Tuto sochu nechali udělat a také ji financovali vězňové ke 100. výročí úmrtí dona Cafassa, který zpovídal a doprovázel vězně ve své době (19.stol.) na smrt a 60 z nich se před smrtí navrátilo k Bohu. Vzpomínka na něj je natolik živá a oslovující, že ještě 100 let po jeho smrti iniciovali a zajistili po všech stránkách vězni tuto sochu.Navíc zde byl v sobotu trh a po všech těch lidech zbylo neuvěřitelné množství odpadků všeho druhu, jak už jsem jednou viděla v televizi, když byl nucený odchod desetitisíců lidí z bývalé Jugoslávie a po dnech táboření po nich zbyly také odpadky. Ale tady to bylo za jeden den a to tu jistě nebyly desetitisíce lidí. Je to silný zážitek projet takovým prostředím a vjet pak do čistého, rozlehlého, opečovávaného poutního místa Valdoko. Jako když se vjede do ráje. Navíc to vyvolává symboliku, jak řád nabízí možnost dostat se ze znečištěného světského prostředí agrese a vnitřní samoty do nádhery duchovních hodnot. Ubytovali nás přenádherně: každý měl svůj pokoj s vlastní koupelnou a záchodem. Kuchyně k dispozici nebyla, ale na nádvoří bylo pod podloubím mnoho stolů a židlí, voda, prostě velké poutnické zázemí. Nikdo na to nebyl připraven, že nebude k dispozici nádobí, ač jsme jinak byli už z Prahy domluvení, o co se kdo bude starat. Nakonec jsme dali dohromady 2 nože a kastrol, který Hanákovi s sebou vzali jen tak, že prý se „může hodit“.
Ten se pak stal ústředním bodem našich snídaní a večeří. Bratrsky jsme se o vše dělili, bylo tam vždy moc hezké společenství. Jídávali jsme před sochou Panny Marie, která stála pod podloubím, obklopena množstvím plápolajících svíček, a tak atmosféra byla dokonalá.Do toho zněly zvony, včetně mariánských melodií, teplé noci, hvězdy zářily a my jedli a pak vedli hovory o všem možném. P.Janko nás nejen bavil, ale především jsme probírali nejrůznější témata, duchovní, církevní, ale i obecné lidská – vždyť vše je stále o jednom: my všichni jsme navzájem bratři a sestry pod vedením Pána. Aspoň by to tak mělo být a my se máme o to snažit u sebe i u jiných. P.Janko slavil velké výročí: 30 let od svého vstupu do noviciátu. Hned v pátek slavil děkovnou mši svatou v růžencové kapli na Colle, kde jsme se všichni v intimní atmosféře nechali vtahovat do Boží lásky.V sobotu jsme hned po snídani odjeli na Colle, kde jsme si vše prohlédli a pak jsme si každý po svém prožili odpoledne. Byla mimořádná viditelnost, jaká bývá několikrát do roka: bylo totiž vidět Alpy, po celém obzoru, se zasněženými vrcholy. To se pak přesně ukázalo v pondělí, kdy už taková viditelnost nebyla, po Alpách ani stopy. Jako by tam vůbec nebyly.

A přesto byl jasný den. Jakoby člověk zahlídl vysoké ideály, Boží věci, které jsou pak skryté, a člověk jen ví, že je zahlídl, ale pak jsou už jakoby za závojem. Jako v duchovním životě. Pro mne osobně vedle mše sv. byla největším zážitkem hodina, kdy jsem byla úplně sama na kopci nad Colle, obklopená v dáli po celém horizontu hradbou viditelných Alp, ptáci zpívali a já byla sama se svým Pánem. A pak také hodina strávená na meditativní cestě, kde zase nikdo nebyl a já mohla děkovat Pánu Ježíši a prosit a přimlouvat se nejen za sebe, ale hlavně za konkrétní lidi, události, problémy, situace. K večeru se ukázalo, že na Colle dorazila jedna rodina z Čech, babička, rodiče a jejich dvě dcery. Rodina Holých z Prahy. Babička je z Mirovic, nejmladší syn je knězem v Nepomuku, a tak bylo o čem povídat. Navíc sestra p.Holého chodí k Terezičce. Svět je prostě malý. Rodina Holých pak s námi trávila další dva dny v našem programu. V neděli jsme byli v Turíně. Nejdřív mše svatá ve světničkách, kde žil a umřel Don Bosko. P. Janko podával pod obojí způsobou, pili jsme Krev přímo z kalicha. Od pozdvihování až do skončení sv. přijímání zněly zvony, v těch souvislostech mimořádný nádherný dar Pána Boha.

Byl velký svátek, Nanebevzetí Panny Marie, Italové přijížděli v autech na mši sv. do hlavního chrámu. Nálada byla velmi slavnostní. Nejdřív jsme se modlili u hrobu dona Boska, u hrobu sv.Dominika Savia, u hrobu matky Mazarellové, vše v bazilice Panny Marie Pomocnice. Odpoledne jsme vyrazili pod vedením P. Janka na obhlídku některých kostelů. Nejdřív katedrála sv. Jana Křtitele, kde je uloženo Turínské plátno. Je za neprůstřelným sklem, v kovové schráně, ale je tu vystavena věrná kopie. Bylo to velmi silné. Já si tam prožila, že druhá část plátna představuje Ježíšovy rány na Jeho zádech. Strašné! Rány zasazeny s římskou přesností, pravidelné údery, jeden vedle druhého. Silná, urostlá záda Bohočlověka Ježíše z Nazareta, rány, které tělo s přesností a systematicky, promyšleně, krutě a bez lítosti rozbily. Jak jsme mohli?! Jak jsem mohla?! Tvor proti Bohu, proti svému Stvořiteli! Není slov, jen lítost a pokání. Celoživotní. Pak jsme šli do kostela sv.Františka z Asissi, kde don Bosco sloužil svou primici a kde je hrob už zmiňovaného dona Cafassa, který byl také zpovědníkem dona Bosca. Nakonec jsme navštívili překrásný kostel Panny Marie Consolaty (Utěšitelky). Byl plný, lidé se modlili, čekalo se na odpolední pobožnost. My ale šli dál, kolem sochy dona Cafassa s vězněm, domů, do zázemí. Večer jsme opět seděli, povídali, v jednom okně plápolalo světlo rozsvícené svíčky na počest Panny Marie. Vrhalo tajuplné světlo na žaluzii, hvězdy na nebi zářily, večerní tmou se nesly mariánské písně, které někdo zpíval.Klid, mír, pohoda.

V pondělí jsme vyrazili po stopách sv. Dominika Savia. Nejdřív ale Castelnuovo, kopcovité městečko, dole na náměstí salesiánský kostel, velmi moderní, s barevnou výzdobou. Dále to byl rodný dům blahoslaveného Alamano – synovce svatého Josefa Cafasso - , kde jsme našli řeholní sestru z Etiopie, jak rozjímá. Z tohoto městečka je několik svatých, několik misionářů, několik kněží. Země se stýká s nebem. Na náměstí visela parte: zemřel člověk, co měl 104 roků, dalším dvěma bylo dost přes 90 let. To k dokreslení atmosféry. Nahoře na kopci, kam jsme vyšlápli v poledním žáru, stojí kostel, kam chodil don Bosko jako dítě, kde byl pokřtěný, biřmovaný a kde posléze působil několik měsíců jako kaplan.Vše dýchalo historií, co se promítá do současnosti. A pak jsme jeli postupně na 3 místa, po stopách sv.Dominika Savia. Nejdřív domek, kde se narodil. Dnes je zde modlitební centrum, dali jsme tam písemně k ostatním prosbám své vlastní, konkrétní prosby, které pak modlitební společenství k Dominiku Saviovi vezme za své. Pak jsme cestou přibrali Jiřinu a jeli dál, na statek, kde Dominik Savio bydlel poté, co se s rodiči přestěhoval.A nakonec do Mondonia, kde Dominik ve věku necelých 15 let umřel. Mne osobně zde zaujaly především dvě události, které byly vyobrazeny a popsány:Jak Dominik Savio jako malý chlapec vyprosil modlitbou své téměř umírající mamince při jejím obtížném porodu život a šťastný porod, a pak jak Dominik umíral, u postele klečel jeho mladý otec, statný kovář a Dominik se zvedá a říká:„Jak krásné věci vidím!“ A mladý otec se s úžasem dívá na svého umírajícího syna, jak s radostným pohledem vidí už to, co je za závojem, který odděluje naše vnímání od věčnosti. Domek je nezavřený, vyzdobený květinami, bez dozoru.A přitom nikde ani stopa po nějaké nepravosti. Je zjevné, že v kraji je sv.Dominik Savio velmi uctívaný.

A pak se vracíme na Colle, mně se zdá, že jsem tu už aspoň týden, tolik věcí jsem viděla a hlavně prožila a promodlila. Setkání mládeže dnes končí. Jsou tu už i starší poutníci, my si po pozdním obědě dáváme opět rozchod, abychom prožívali každý po svém. Já osobně jdu na modlitební stezku, mnohé věci promýšlím a odevzdávám. Pak jdu do horního kostela, chvíli jsem zde úplně sama, v tak obrovském prostoru. Kristus v čele kostela, otevřená náruč, vítězný, zářivý. Já v klidu a míru, vím, že jsem milovaná a naplněná Jeho láskou.A v tom se rozezněly varhany. Přicházeli další lidé, ne mnoho, ale přicházeli.Kořit se, uctívat, radovat se. Vše je vykoupeno, smrt je překonána, jsme spaseni, všichni můžeme do nebe, jen když se necháme Jím milovat a otevřeme se Jeho lásce.

Ráno jsme odjížděli v 6.30 hod. Tentokrát byl ale návrat jiný, provoz byl silný, dálnice plná, v Německu jsme dokonce 2x popojížděli několik kilometrů krokem. Vyniklo to, jak jsme byli obdarováni cestou tam: volným průjezdem, viditelností atd. Aby si to člověk uvědomil, že nic není samozřejmé. Cesta trvala o 2 hodiny déle než v pátek. Myslím, že mohu vyjádřit, jak bohaté a plné to bylo:

Díky P.Jankovi, jeho promyšlenému programu, jeho vnitřnímu nasazení, jeho lidské ušlechtilosti a ohleduplnosti, jeho hlubokému a rozsáhlému vzdělání, jeho lidskému projevu. Díky Petrovi a Aničce. Petr je skvělý řidič, a také Moravák s osobitým humorem: Na dálnici, kde jsme se šinuli nekonečnou řadou, a když se to konečně hnulo a někteří se jen pomalu rozjížděli, řekl Petr nekonfrontačně, smířlivě:“No tak pojďme, hoši!“ Žádné nadávky, hněv, urážející poznámky na adresu ostatních řidičů. Anička, mírná, tichá, vstřícná. Seděla vedle mne a Petr vždy jen natáhl ruku dozadu a ona už věděla, co chce podat. Sehraná manželská dvojka. Dobrý tandem. Do tahu. Bylo hezké být s nimi. A především díky našemu Pánu, který nás obdarovává, až se tmí před očima, až se tají dech. Láska, péče, něha. Jen občas malinkaté problémy, které my ale vidíme jako obrovské, vždyť také malinkatí jsme. A On vše obrací k našemu ohromnému štěstí, jen pokud zůstaneme před Ním malinkatí a díváme se na Něj, Velikého. To ale už neříkám nic nového.


Marie Bohmová