Prázdninové postřehy P. J. Ihnáta

Prázdniny se chýlí ke konci. Musím ještě vyřešit otázku, kde a kdy se já osobně zúčastním na duchovních cvičeních. První duchovní cvičení jsem měl v květnu na Hrádku u Vlašimě.

Byly hezké, všichni žasli nad tím, jak veliký kus práce odvedli kněží Mariáni. Je tam Čech a Polák. Ten Polák pochopil, jak se dělá pastorace v Čechách. Musíš dřít a dřít, abys ukázal čistotu úmyslu, mlčet a neztrácet čas handrkováním a spory. Asi všichni byli dojati jeho velikou mariánskou úctou.Vidět ho, jak se chová k milostné sošce, byl asi zážitek pro všechny. Celkově, myslím si, že všichni byli povzbuzeni, i pan ředitel s manželkou, který v srpnu oslavil 60 let, a tak vy, co jste mu nepřáli, tak mu ještě můžete popřát.

Další duchovní cvičení jsem absolvoval na Svaté Hoře.Tam jsem byl jenom jako tlumočník, protože kázala Uruguajka Margare.Podle Ireny Pilíkové to bylo už moc v duchu Fraternity.Já jsem měl radost, že ti, co začínali u Svatého Kříže se drží, že moje oběti nebyly nadarmo. Měl jsem však zraněnou nohu (roztrhl jsem si ji v autobuse o šroub u holenní kosti, asi tam kde končí ponožka) a nehojilo se to. Začal taky náběh na růži, ale tři lékařky a jedna zdravotní sestra se do toho pustily a zlikvidovaly to. Noha se zahojila. Zajímavá zkušenost byla i 14 dnů na Vidči, kde každý rok probíhá „školička“. Tam jsem poznával spolupracovníky přes jejich děti. Někdy žasnu, jak malá důležitost se přikládá náboženské formaci. Nábožensky neformovaný člověk se těžko bude v důležitých okamžicích rozhodovat podle víry, když „nikdy na žádný katechismus“ nechodil. Tam jsem se pořádně protáhl (pořezal jsem všechno dřevo na cirkulárce), kosti mě z toho bolí ještě i teď. Potom jsem jel s naším sekretářem a jeho manželkou a s paní Bohmovou (chodí s Fraternitou a má syna farářem ve Voticích) na Colle don Bosko.Byli jsme nuceni bydlet na Valdoku. Na Colle mělo být asi 500 mladých lidí. Bylo jich však podstatně méně. Bydleli jsme však na stejné chodbě s hlavním představeným. Přijeli jsme v pátek a odjeli jsme v úterý ráno. Slavil jsem tam 30 let od vstupu do noviciátu, vyzpovídal jsem se u kněze, který mi nadával, že my pořád někam jezdíme a oni musí sedět doma. Nakolik to myslel vážně, nevím, ale asi by na víkend do Prahy nejel autem bez klimatizace. Na té cestě jsem pochopil, jakým velikým dobrodiním je najít tak mlčenlivou ženu, jako je Hanáková Anička. Náhodou jsem však zjistil, že byla mimořádně hodná už před narozením – pardon, asi to má být za svobodna. Paní Bohmová z cesty napsal reportáž a tak cituji alespoň kousek:

„Jídávali jsme před sochou Panny Marie, která stála pod podloubím, obklopena množstvím plápolajících svíček, a tak atmosféra byla dokonalá.Do toho zněly zvony, včetně mariánských melodií, teplé noci, hvězdy zářily a my jedli a pak vedli hovory o všem možném. P. Janko nás nejen bavil, ale především jsme probírali nejrůznější témata, duchovní, církevní, ale i obecné lidská – vždyť vše je stále o jednom: my všichni jsme navzájem bratři a sestry pod vedením Pána. Aspoň by to tak mělo být a my se máme o to snažit u sebe i u jiných. P. Janko slavil velké výročí: 30 let od svého vstupu do noviciátu. Hned v pátek slavil děkovnou mši svatou v růžencové kapli na Colle, kde jsme se všichni v intimní atmosféře nechali vtahovat do Boží lásky.V sobotu jsme hned po snídani odjeli na Colle, kde jsme si vše prohlédli a pak jsme si každý po svém prožili odpoledne. Byla mimořádná viditelnost, jaká bývá několikrát do roka: bylo totiž vidět Alpy, po celém obzoru, se zasněženými vrcholy. To se pak přesně ukázalo v pondělí, kdy už taková viditelnost nebyla, po Alpách ani stopy. Jako by tam vůbec nebyly.
A přesto byl jasný den. Jakoby člověk zahlídl vysoké ideály, Boží věci, které jsou pak skryté, a člověk jen ví, že je zahlídl, ale pak jsou už jakoby za závojem. Jako v duchovním životě. Pro mne osobně vedle mše sv. byla největším zážitkem hodina, kdy jsem byla úplně sama na kopci nad Colle, obklopená v dáli po celém horizontu hradbou viditelných Alp, ptáci zpívali a já byla sama se svým Pánem. A pak také hodina strávená na meditativní cestě, kde zase nikdo nebyl a já mohla děkovat Pánu Ježíši a prosit a přimlouvat se nejen za sebe, ale hlavně za konkrétní lidi, události, problémy, situace. K večeru se ukázalo, že na Colle dorazila jedna rodina z Čech, babička, rodiče a jejich dvě dcery. Rodina Holých z Prahy. Babička je z Mirovic, nejmladší syn je knězem v Nepomuku, a tak bylo o čem povídat. Navíc sestra p. Holého chodí k Terezičce. Svět je prostě malý. Rodina Holých pak s námi trávila další dva dny v našem programu. V neděli jsme byli v Turíně. Nejdřív mše svatá ve světničkách kde žil a umřel Don Bosko. P.Janko podával pod obojí způsobou, pili jsme Krev přímo z kalicha. Od pozdvihování až do skončení sv. přijímání zněly zvony, v těch souvislostech mimořádný nádherný dar Pána Boha“.

To jen krátce, jak to vidí jiný člověk. Ihned druhý den po příjezdu jsem jel na duchovní cvičení do Dolní Moravice u Bruntálu. To místo se stává oblíbeným pro duchovní cvičení. Účastníci byli z celé republiky. Ředitelé byli Martin a Kristýnka Chromjakovi. Mlčelo se dost a všichni byli spokojeni.Bylo taky veselo. Někteří vzpomínali trpce, jak se na některých cvičkách se jenom mluvilo a mluvilo o ničem. Asi všichni udělali zkušenost, jak je krásné, když člověk dělá to, co má dělat. Na těch duchovních cvičeních už za několik dní bylo k dispozici CD všech meditací a kázání. Technika jde dopředu a ne dozadu.Všechno jednou končí, ani Sovětský svaz nebyl věčný, a tak člověk musí jenom uchovávat to, co ho potkalo a objevovat, jak ho Boží prozřetelnost vede, aby uzrál tak, že jednou bude schopen žít v nebi.

Jan Ihnát