Vzpomeňme na Josefa Janotu...

V neděli 12. 9. 2004, by se dožil Josef Janota 50 let. Hledal jsem různé způsoby, jak toto výročí připomenout. Nakonec se to zformovalo takto:

V pátek mělo začít setkání místního společenství Sever II. mší za Josefa (novým sekretářem je Helena Mrázková) a v Otrokovicích bylo setkání místního společenství se mší za Josefa. V neděli byla ve Zlíně na Jižních Svazích také za něho mše. V pátek na setkání byl i jejich delegát Vojtěch Glogar. Je to nádherné, když spolupracovníci milují svého delegáta tak, jako milují Vojtu. Vojta je i svou robustní postavou symbolem opory a stability.

V sobotu jsme v Otrokovicích prožili minipouť k nádherné kapličce v lese. Přišel, kdo mohl. Navštívili jsme potom hřbitov a pomodlili se tam. I toto krátké setkání mně osobně velice obohatilo. Každý člověk je bohatstvím, a pokud nekomunikujeme, tak se okrádáme. Měl jsem velikou radost, že tam byl i Jenda Görig, který překonal těžkou operaci. Je třeba myslet na Aničku a celé jejich společenství v modlitbách, protože někteří to opravdu nemají lehké. Odpoledne jsem jel do Prahy, protože v neděli jsem měl jet k Brejchům – Litoměřice Brňany – vidět konečně ten jejich statek, na kterém tvrdě pracují. Večer v devět hodin mi však volali, že se jim něco porouchalo, a tak celou neděli budou muset sklízet kukuřici, aby měli krmivo pro krávy na zimu.

To změnilo situaci, a tak jsem jel do Brna-Líšně na otevření střediska mládeže. Zastavil jsem se u Slavíčků a měl jsem radost, že mají tři děti doma. U otevírání střediska jsem zažil veliký šok. Byly tam nejkratší projevy zástupců různých institucí, jaké jsem v životě slyšel (asi je popohnal déšť?). Vzpomínal jsem na pátera Kubína a jeho výrok „kolik jen lidí vyhnali kněží z kostela dlouhými řečmi“. O kolik lidí víc by dnes bylo v kostele, kdyby kněží nekázali bez konce a pamatovali na to, že mnoho řečí nebývá bez hříchů. Měl jsem tam možnost pozdravit mnoho spolupracovníků a měl jsem radost, že se někteří velice statečně drží. Cesta zpět byla cestou hrůzy. Český národní expres má autobusy, kde klimatizace moc nefunguje, a tak nemusíte chodit do sauny.

Ozývají se hlasy, že se vytrácí rodinnost. Doba ji nepodporuje. Nikdo nemá čas. Zkuste zavolat Aničce Janotové, že jste na Josefa pamatovali v modlitbách. Ve středu jdu na pohřeb Boženky Medové. Na pohřbu jeden pan farář říká: „Všichni tam jednou budeme muset. Dokonce i já“.....

My bychom se však na nebe měli těšit. Marie Mazzarellová, když slyšela bít hodiny, tak říkala: „Představ si, že jsme o hodinu blíž k nebi“. Nezáviďme nikomu nic. Ani to, že už je v nebi.

Jan Ihnát