Cesta na sliby

Přál jsem k narozeninám Vladimíru Hradilovi a jeho manželka mi oznámila, že bych u nich měl spát. Měl jsem z toho radost, protože o Rajnochovicích jsem toho dost slyšel. Jinak jsem byl nedoléčený po viróze, a tak jsem všechno stíhal na poslední chvíli.

Snažil jsem se vypálit CD s 16 svatými – a nebo kandidáty, které mám namluvené. Stihl jsem to, ale potom jsem musel pořád pospíchat. Vyhledal jsem si vlaky i cestu nazpět. Měl jsem mít obnovu pro Fraternitu. Je výhoda, že to člověk klidně může předat někomu jinému. Abych měl kontakt s lidmi, kteří byli na Lipinách, tak jsem se chtěl v sobotu večer dostat na Lipiny. Přemýšlení, jak to vyřešit, mě stálo dost času. Kdyby to člověk odevzdal, tak by to bylo jednodušší. Rychlík jel se švýcarskou přesností. Jenom vlak do Kojetína z Valmezu měl pět minut zpoždění. Těch pět minut se mi hodilo. Vzal jsem alespoň něco dětem. Hradilovi mají pět dětí, ale paní Martina vypadá asi tak: čím víc dětí, tím vypadá víc mladší. Kdyby prodala svoje předlouhé vlasy, tak by to byl asi pěkný balík peněz. Manžel působí tak klidným a odpočatým dojmem, že by mohl dělat reklamu na početnou rodinu. Jejich domeček se mi velice líbil. Bydlí u lesa v kopci. Prohlédl jsem si Středisko mládeže Olomoucké diecéze i jeden z největších kostelů na Valašsku. Vtipy pro jejich děti byly zajímavé. Večer utekl rychle, Vladimír vstává v pět, a tak představa, že ráno se bude muset vstávat brzo, pro mne byla výzvou povzbudit všechny jít spát.

Ráno jsem vstal bez buzení. Myslím si, že ani děti nikdo budit nemusel. Do Zlína jsme jeli zkratkou. Děti vypadaly jako andělé, a když jsem je pochválil za to, že se nehašteří, tak mi řekly, že to byl nejlepší vtip, jaký od mne slyšely. Jeli jsme zkratkou. Láďa jezdí rychle, ale bezpečně. Před Zlínem nás stavěli policajti. Říkal jsem si, je zle. Bylo nás v autě víc, než by mělo. Policajt se podíval, a mávnul rukou. Lidskost u policajta je fantastická věc. Dorazili jsme v pořádku.

Všechno chtělo víc času, ale nakonec jsme se museli spokojit s tím, co jsme měli. Mše, sliby, oběd, a když mi Josef Fiřt řekl, že neustále pískající audiozařízení mu dělá moc špatně, tak jsem souhlasil, že pojedeme. Do Tábora byla cesta dlouhá, dost mne vyčerpala. Všechno však jednou skončí. Vlakem jsem dojel na Lipiny a tam na mě večer ještě někteří čekali. Po večeři a posezení jsem odpadl. Hluboký spánek mi prospěl. Procházka mezi 2 - 4 mi udělala dobře, takže v 8.00 jsem se nemohl probrat. Neděle na Lipinách byla nádherná. Mnohým se domů nechtělo. Nakonec jsem se dostal do Kobylis. Po stažení emailů jsem poobědval, a potom odpočíval. Potom jsem musel překládat dopis od naší členky v hlavní radě, která nás zve do Záhřebu. Ráno jsem odpadl. Od pondělka už běží další týden. Bohu díky za ty co skládali sliby. Kéž by je brali vážně, dnes strašně potřebujeme svaté, moc a moc.

Děkuji Hradilům za povzbuzení, i mnoha jiným, které jsem potkal a na které jsem neměl moc času.

Jan Ihnát