Mimořádně normální život mých blahoslavených rodičů

Dcera Enricchetta Beltrame Quattrocchi:

Děkuji nejdříve a především Bohu, že mezi tolika víceméně důležitými dary, ale pořád božskými, mi daroval toto: čest a radost, že můžu mluvit o svých blahoslavených rodičích před tak důležitým shromážděním, a začnu od hlavního představeného až po celou Radu Salesiánské rodiny. Pak děkuji také Vám, že máte trpělivost poslouchat ubohou devadesáti jedna-letou stařenku. Cítím také potřebu dodat, že zakouším dojetí, které je pro mne i odměnou, protože ten, kdo k Vám mluví, je svázán určitým způsobem s Vámi, protože nedávno jsem dostala tu milost a čest, že patřím mezi TR (Svědkové Krista Zmrtvýchvstalého - Testimoni del Cristo risorto) s velice úzkým zavazujícím poutem. Protože TR jsou částí SR, tak také já se cítím jako nejmenší sestřička veliké Salesiánské Kongregace. Mluvit o svých rodičích je pro mne vždycky velikou radostí a dojetí. Odkud začít?

Napřed základní informace. Tatínek se narodil 12. ledna v roce 1880 v Catanii, maminka je z Florencie narozená o čtyři roky později. Římany jsou jen adoptivními, protože oba přišli do Říma už ve svém mládí. Poznali se na začátku století v domě svých přátel. Přátelství mezi nimi zůstane ještě nějaký ten rok, protože i jejich rodiny vytvořily mezi sebou přátelské vztahy. Přátelství mezi mladými lidmi se rozvíjelo především společnými literárními zájmy. Přátelství se začalo proměňovat v něco jiného, ale potom těžká nemoc tatínka, která se stávala smrtelnou a tou byl zánět pobřišnice, který je samo sebou smrtelný, pokud se nepodaří prozřetelnostně ucpat dvanácterníkový vřed, který lékaři nemohli uzavřít.

Co se vlastně stalo? Maminka Marie poslala tatínku Lojzíkovi velice jednoduchý obrázek Panny Marie z Pompejí s tímto nápisem: Tento obrázek, před kterým jsem se tolik namodlila a naplakala kvůli Vašemu zdraví. Líbám ho každý večer a každé ráno a mám ho vždycky sebou. Pán a tato Blahoslavená Panna Maria Vám a Vaši rodině žehnají… Jako poznámku říkám, že tatínek byl věrný příkazu Marie a měl ten obrázek u sebe až do konce svého života: našli jsme ho v jeho peněžence po jeho smrti.. Nevím jak, ale nemoc byla náhle překonaná, čemu už skoro nikdo nevěřil, byla to jenom shoda anebo něco jiného. My však tento obrázek máme jako relikvii.

Tento text na tomto obrázku měl zvláštní „příchuť“, takovou, která se projevila velice brzy u obou. Ani ne tři měsíce potom, co se poznali a po výměně dopisů velice významných a hodně ukazujících na povahu obou, tak tam byla velice jemná prosba a jedno láskyplné ano, zatímco Marie hrála skladbu od Beethovena. Po několika měsících (ve kterých se dopisy křížily i dvakrát za den, během prázdnin byly od sebe) byla svatba a to 25. listopadu 1905 v kostele Santa Maria Maggiore v Římě.

Jedna poznámka o těchto častých dopisech je velice zajímavá. Musím upřesnit, že v tomto období oba nebyli z duchovního hlediska zvlášť zralí. U maminky to bylo tradiční náboženství s určitou náboženskou praxí, víceméně formální. U mého otce nebylo ani to. Třebaže dopisy, které probouzely ohnivou lásku (pošta tehdy ještě fungovala) jsou absolutně umírněné a vzájemná úcta byla příkladná. Nejodvážnější výrazy spočívaly ve slově „miliony polibků na tvé ruce“.

K manželství dospěli s plným vědomím, že v budoucnu to bude vyžadovat vážnou zodpovědnost. Velice brzo se stali rodiči a s nesmírnou radostí obklopovali svého prvorozeného nevýslovnou něhou. Avšak v domě jsou přítomné čtyři generace: dědeček a babička ze strany Marie a její rodiče, oni a syn Filip (15. října 1906). Pro krátkost času se vzdávám objasnit význam této pro dnešek nepředstavitelné situace a ochotu a adaptabilitu mladých manželů, která je rovněž dnes nepředstavitelná. Všechno probíhalo ve vzájemné vlídnosti.

Narození první ratolesti byl určitě poslední důvod pro větší zralost rodičů, ale také začátek duchovní cesty, ta začne až o dva roky později. Na scénu vstupuje prozřetelnostním způsobem řeholník františkán, který pomalu, pomalu, ale taky rychle, přinese do domu něco velice důležitého: „Slovo Boží“. V krátké době maminka, povaha velice citlivá a volitivní, začíná poznávat nové věci a dýchat kyslík, který jí zvětšuje srdce a otevírá mysl k úžasným horizontům. Začal výstup, který jednou skončí jenom v nebi. Velice intenzivní láska a nesmírná úcta, kterou měl k ní tatínek spolu s Boží milostí, která teď silně vstoupila do rodící se rodiny, způsobuje, že se jí s velikou lehkostí uchopí a začíná vzestup.

Předivo a děj se stávají ještě více těsnými a společnými, rostou opravdu spolu, třebaže s krátkými přestávkami, v lásce k Bohu den po dni. Předivo a děj se stanou titulem pro jeden text mojí maminky po smrti tatínka, kdy si vezme tento obraz, aby mluvila o dokonalé harmonii manželů.

Rodina rychle roste a po čtyřech letech manželství tři andílkové rozveselují rodinný krb. Neschází radosti a zkoušky. Největší zkouškou bylo čtvrté těhotenství. Doposud tři maličcí přišli na svět klidným způsobem. U mne se situace mění (narodila jsem se jako čtvrtá) a ukazuje se přízrak dramatu. Těhotenství se představuje patologií, která staví pravděpodobnost přežití maminky Marie na 5% a nemožnost, aby se plod rozvíjel. Proto gynekolog má v úmyslu navrhnout okamžitou interrupci proto, aby se zachránila alespoň maminka. Odpověď je jediná: Ne. Tři měsíce úzkosti a očekávání hrozné budoucnosti. Gynekolog po tom „ne“ tatínkovi opakoval: „Víte, že s veškerou pravděpodobností zůstanete vdovcem se třemi malými dětmi? Opravdu utěšující slova. Ne, zůstane ne. V osmém měsíci zasahuje jiný známý specialista: ihned do nemocnice. Po čtyřech hodinách manipulace při plném vědomí, maminka má útěchu vidět ovoce nepředstavitelného utrpení, živé a statné.

Když se toto utrpení naposled na tyto „dva“ vylilo, je lehké si představit, jak se rozmnožila milost Boží v této rodině a rovněž je lehké to předpokládat. V informačním procesu o ctnostech lásky, často heroické, byla prozkoumaná na základě svědectví jak našich, tak i tolika přátel a známých. Jsou to slova, postoje, myšlenky, činy, vetkané do lásky: láska manželská, otcovská, mateřská, především bratrská, nejrozsáhlejší forma lásky, ke které nás vždycky vychovávali. Vychovávali nás a navyklí na maximální otevřenost, na všechno a ke všem, ale také ke „střežení“rodinné intimity, hodnot rodiny. Rodiče uměli dobře mírnit dvě dimenze, jak dimenzi modlitby, tak i činnosti. V domě byla dost přítomná také láska sociální, politická, k povolání k duchovnímu stavu, bez zapomnění na lásku profesionální jak u tatínka, tak i u maminky, která byla spisovatelkou. Logicky také nechyběla láska přátelská.

Apoštolská aktivita se uskutečňuje odlišným způsobem u maminky a tatínka. U něj je to konformní způsob přinášení Krista duším. Její spisy, přímá činnost u prostých žen ve farnosti až k oblasti Katolické Akce s konferencemi proniknutými velikou lásku ke Kristu a k církvi. U něho se láska projevovala střízlivým způsobem, k přátelům a kolegům z úřadu, spíše příkladem než slovy. Ve vhodném okamžiku se to projevovala také slovem, které bylo vysloveno velice pokorně, ale hlavně příkladem, který především přitahoval obdiv a lásku těch, kteří ho obklopovali. Ochota vůči všem, pozornost vůči potřebám druhých, péče o nemocné, které chodíval navštívit s hlavním osobním tajným záměrem, aby je přivedl – i když vzdálené – zemřít v náručí Pána, byla to jeho skrytá „apoštolská práce“. Potvrzení jeho jednání nacházíme po jeho smrti, jeden jeho kolega přišel navštívit rakev (snad to byl také zednář), ale určitě ateista, který potom, co pozdravil mého bratra Dona Paolino, řekl: „Nic mě tak nemohlo přiblížit k náboženství jak příklad tvého tatínka“.

Život rodiny byl velice normální. Rodiče velice pečovali o výchovu nás všech a to na všech polích: náboženském, citovém, morálním, občanském, patriotickém. Můžeme registrovat, jak se maminka zajímala ve výchově na „jedné straně o tvar“ a na „druhé straně o obsah“. Její svědectví je takové:

„Od narození prvního syna jsme zapomínali na sebe a studovali jsme knihy o dětské psychologii, snažili jsme se zlepšit, napravovali jsme chyby, zmírňovali jsme naši povahu z lásky k dětem..... cítili jsme, že máme velikou zodpovědnost za tyto duše před Bohem, který nám je svěřil, před vlastí, pro kterou bychom chtěli vychovat osoby, které by ji milovali. Živili jsme je ve víře proto, aby poznali Boha a milovali Ho. Chtěli jsme, aby to bylo toto poznání, které by je vábilo, které by je mohlo inspirovat, vzhledem k našim neznalostem, k určitému „povolání“. Byli jsme jim nablízku, mluvili jsme s nimi, objasňovali jsme jejich pochybnosti, napravovali jsme jejich chyby, jejich povahu. Žili jsme s touhou, abychom inspirovali jejich důvěru. Získali jsme ji, protože důvěra, kterou jsme viděli a upřímnost mezi rodiči vytvořila zčásti jednotu mezi námi a jimi. Bezpochyby mnohokrát budeme chybovat, protože umění všech umění se nevykonává bez série těžkostí, ale radost z nasazení se, široce kompenzovala všechno ostatní, protože je to božská radost“.

Každý z nás jsme měli svůj temperament, svou povahu, nedostatky, kvality: všichni jsme se velice lišili jeden od druhého. Rodiče se nás snažili velice pozorně vychovávat podle svých základních principů, stejným způsobem všechny, ale podle jednotlivé osobnosti. Nejvýznamnější okamžiky, proto, abychom objevili, jací jsme, byly okamžiky u „stolu“, když jsme byli všichni pohromadě: tam se mohla konstatovat normalita naši rodiny: hluk a disciplína, zmatek a diskuse, vzájemná pozornost, okamžiky trochu vážné, když tatínek mluvil mamince o své práci anebo když maminka mluvila o tom, co se událo během dne, hromový smích, toto všechno se střídalo. Absolutní přísnost co se týkalo jídla: muselo se jíst všechno, také i po dvou dnech: buď toto, anebo nic. Vždycky to končilo s tím, že se šlo do toho.

Výchova byla nepřetržitá: pečovali o nás ve všem, co bylo nejdůležitější: vnitřní růst. Stálým byl i styl života, který formoval, abychom tak řekli ovzduší, ve kterém bylo nutné postavit všechno na Kristu a na jeho evangeliu a to na prvním místě a za všech okolností. Kristus je králem rodiny.

Povolání mých bratří se nezrodila z nějakého tlaku anebo z nějakých podmínek. U nás bylo určité ovzduší, které se dýchalo. Toto ovzduší bylo pronikavé a v něčem rozhodně duchovní a to ve velice normálním prožívání, bylo otevřené k životu a ke všemu tomu, co krásného existuje: v přírodě, v umění – proč ne? Toto ovzduší bylo také v každodenních událostech se svítivým optimismem. Motto rodičů bylo: „všechno vidět od střechy až dolů, ale „podržet si jen to nutné“, mít nohy na zemi“. Také skaut prožívaný důsledným způsobem, přispěl pozitivním způsobem k tomu, že si moji bratři zvolili kněžskou cestu. Základní prvek spirituality mých rodičů byl určován znalostí apoštolátu, intronizací Nejsvětějšího Srdce v rodině. Otec Matěj Crawley z Kongregace Svatých Srdcí byl přítel. Maminka se stala jeho přesvědčenou a účinnou spolupracovnicí a zapálenou apoštolkou konkrétním způsobem v apoštolské činnosti tohoto kněze skutečně zapáleného láskou k Bohu.

Vzpomínka na otce Matěje mě vybízí podtrhnout důležitost přátelství s knězem pro každou rodinu. Mít kněze, svatého kněze, přítele rodiny je darem, milostí Boží. Pomáhá to cítit se blíž k Bohu, pomáhá to žít lépe a intenzivněji důležité okamžiky života: narození, manželství a také smrt. Co se týče harmonie, tak ta u našich rodičů byla absolutní. Prvky této harmonie spočívaly především v tom, že měli na paměti vždycky, že Kristus je jako host s nejvyšší autoritou, že byl vždycky přítomný v jejich vtazích, také v jejich rozhodnutích, zkrátka v jejich životě, takovým způsobem, že vykonával vždycky účinné pojivo. Tato přítomnost neumenšovala jejich velice intenzivní a vzájemnou lásku, ale ji spíše sublimovala. Na druhém místě byl u nich ustaviční dialog, ať to bylo proto, že na různé události měli nutně jiný pohled, jednak v možných mikroskopických třenicích: všechno se řešilo dialogem a my děti jsme nikdy nezaznamenaly minimální vzájemné zakabonění. Všechno se dělo v podmínkách absolutní úcty. Jejich duchovní život byl pak živený každodenní Eucharistií: zdravili se „dobrý den“, jenom tehdy když vycházeli ráno z kostela. Jejich neustálou snahou bylo prohloubit poznání Boha a to četbou starých i moderních autorů. Rodiče měli vždycky na paměti, že v duchovní askezi platí zásada „non progredi, regredi est“(Kdo nepostupuje ustupuje). Bylo to napětí ne úzkostlivé, ale plné důvěry v Boží milost.

Smrt tatínka byla prožívaná u maminky v co nejhlubší bolesti, bolesti však plodné, protože spočívala ne v neplodném poddávání se bolesti, ale realizovala se především ve spise, kde vyprávěla historii svého manželství. Tento spis se stal, řekla bych, tak Vade mecum pro ty, kdo chtějí prožívat křesťanským způsobem manželský život a odráží se v něm celá hloubka a krása skutečně křesťanského manželství. Až do té doby, co jí zdraví dovolovalo, pořád apoštolsky pracovala ve prospěch rodin a ve prospěch sdružení, které povstaly po válce a kterých hlavním cílem bylo postavit se proti rodící se kampani ve prospěch rozvodu. Bylo to pohřebiště, bojiště válčiště rodiny. Bez opomenutí křesťanské obrody, které byla vedoucí, a osobních kontaktů s těmi, kteří potřebovali povzbudit, kteří potřebovali dobré slovo. Právě z tohoto období, kdy je už osmdesátiletá, pochází dílo, s názvem „Znovu ohodnoťme život“ a je napsáno v období, ve kterém byly časté sebevraždy mladých lidí. V posledních letech její srdce bylo unavené, nedovolovali jí výslovnou aktivitu, ale její každodenní život živený Eucharistií spočíval, může se takto říct, v ustavičné modlitbě. Jako můj otec uzavřel svůj život krátce potom, co se modlil růženec, tak maminka odešla do nebe, sotva se začala modlit modlitbu – na nohou a při plném vědomí – Anděl Páně v poledne 26.8.1965.

Papež Jan Pavel II. je blahoslavil a shrnul jejich osobnost výrazem, který obsahuje nejenom jejich život, ale také vzpomínku dcery: „Neudělali nic mimořádného, ale všechno běžné udělali mimořádně dobře“.

Alois a Marie Quattrocchi byli blahoslaveni 21.10.2001 jako první manželská dvojice v dějinách církve.

*Maria – 24.6.1884 - + 26.8.1965 ; *Alois – 12.1.1880 - + 9.11.1951
Svatba: 25. listopadu 1905

Řím 21. ledna 2006 Enrichetta Quattrocchi - čtvrté dítě, narozená v roce 1914.