NEDĚLE S DONEM CHÁVEZEM

Tento víkend jsme si plánovali dlouho dopředu a na příležitost strávit pár hodin se současným otcem salesiánské rodiny jsme se těšili. Neštovice našich dvou menších dětí ale plán podstatně změnily, takže do Prahy jsem se vypravila s dcerou Eliškou a víkend jsme pojaly jako dámskou jízdu s duchovním rozměrem.

Přiznám se, že po informacích o nástupcích Dona Bosca, o tom, jak který vypadal, čím byl známý, jaké měl dětství a kde studoval, jsem se nikdy cílevědomě nepídila. Také jsem neměla to štěstí žádného z nich vidět na vlastní oči, natož si s některým z nich potřást rukou a říct si s ním anglicky dvě věty…
V neděli po ránu se mi to podařilo. Na krátkém posezení bývalé a současné provinciální rady s Donem Pascualem v nevelké místnosti salesiánské „goldky“ jsem si říkala, že tak nějak jsem si představovala i Dona Bosca: menší postavy, spíš drobnější, snědý, tmavovlasý, živě gestikulující, pohotově a jasně formulující svoje myšlenky, lehce noblesní a zároveň otevřený, s jiskřičkami v tmavých očích. A pak jsem dávala pozor, co je na něm mexického a jestli má smysl pro humor. Obojí se potvrdilo v odpovědi na otázku, jak se mu líbí Praha. Řekl, že „Praha je nejkrásnější město na světě, je krásná jako Mexiko!“
Moje krátké postřehy stále ještě „salesiánské spolupracovnice v záběhu“ jsou možná jiné, než které si odvezla z nedělního setkání většina spolupracovníků, ale věřím, že otcovskou blízkost Dona Bosca jsme v osobě Dona Cháveze cítili všichni a bylo nám spolu dobře. I kvůli takovým nedělím jsem ráda, že mě okolnosti přivedly do salesiánské rodiny.

Bohunka Holeňová