Dobrovolníci v televizi a v dopisech

Možná jste sledovali v neděli na ČT2 Cesty víry. Téma pořadu bylo Dobrovolnictví jako životní etapa. Kdo ne, doporučujeme ho shlédnout na internetu. Zadáte si ivysilani.cz, kliknete si na záložku Podle data, v kalendáři si najdete neděli 27. března a v programu ČT2 vyhledáte čas 16:35 a kliknete na Cesty víry.

Od konce ledna působí v Košicích na sídlišti Luník IX mezi Romy dobrovolnice Markéta. Mimo jiné nám píše:
„Když se na Slovensku řekne Luník IX, vyvolá to podobné reakce jako u nás například Chánov. Podle odhadů zde žije až 7000 lidí, převážně Romů, z toho snad polovina dětí. Většina jich bydlí v panelácích, ale je tu i pár nižších bytovek. Životní podmínky jsou náročné a trochu se liší v každém domě. Topení už nefunguje delší dobu, loni v létě byl odpojený plyn, voda teče 2 hodiny denně a některé vchody jsou už odpojené i od elektřiny. Salesiáni zde působí od léta 2008. Postupně postavili dům, kde bydlí teď 3 salesiáni a 2 kluci dobrovolníci, na podzim byl vysvěcen kostel Zmrtvýchvstalého Krista a v současné době běží naplno stavba třetí části, pastoračního centra (…).Já bydlím ještě s dalšími 3 dobrovolnicemi přímo v jednom z bytů, v 6. patře, bez výtahu. V podstatě tam chodíme jen přespávat a umývat se. Většinu dne trávíme se salesiány v domě, ve škole, venku mezi děckama. (…) V neděli je od 10 hodin mše svatá a odpoledne od 15 „oratko“ – program pro děcka na sídlišti, většinou hry venku, ale pokud je ošklivo, pustí se třeba pohádka… Na mši je potřeba být stále mezi dětmi, trochu je hlídat, usměrňovat, ztišovat… Na odpoledním oratku se vydovádí všichni – malé děti, mládež, animátoři i dobrovolníci.“

O tom, jak je důležité umět odpočívat, nám napsala Markéta z Bulharska:
„Říká se, že kdo chce zapalovat, musí sám hořet. A to si poslední dobou často uvědomuju. Ono totiž není jednoduché být neustále s dětma, neustále se smát, neustále vyvíjet nějakou iniciativu a být otevřený problémům. Aspoň mně to teda dělá problém. Proto mně docvaklo, k čemu jsou dobré ty naše volné pondělky. V pondělí se prostě ve středisku nic neděje. Všechny ostatní dny ano, v pondělí je ale odpočinek. A teprve nedávno jsem to dokázala pořádně ocenit- dřív mě to totiž přišlo jako trošku ztracený čas, jako nicnedělání. Člověk se fakt musí zapálit a pak vydrží pár dní hořet. Někdy se mi stává, že zhasnu už v sobotu a v neděli už prostě nemůžu. Zapalovat se člověk asi nemůže jen v pondělí, ale častějc. Každopádně pondělí je tu den číslo jedna pro zapalování. A to po fyzické, duševní a duchovní stránce. A je to moc fajn!“

A do třetice Markéta z Konga se nám svěřila:
„Někde mezi třetím a čtvrtým měsícem pobytu tady jsem si diagnostikovala dobrovolnickou krizi. V Kongu dobrovolník pracuje i bydlí v centru společně s kluky, takže není rozdíl mezi „být doma“ a „být v práci“. Když je všechno v pohodě, jsou kluci moc fajn a jsem pořád doma. Jenomže ono není pořád všechno v pohodě, vždycky se najde někdo, kdo je uražený, kdo se dožaduje tužky a papíru v deset večer, kdo je naštvaný, že jsem mu ještě nedala vytištěnou fotku, že jsem mu zakázala být v knihovně, protože se pral…a to jsem pak od rána do noci v práci. (…) Zkrátka, po třech, čtyřech měsících jsem měla pocit, že si musím odpočinout, že jsem utahaná a nedoceněná a schází mi vnější impulsy, které by mě znovu nastartovaly. A tak jsem polevila. Přestala jsem trávit svůj volný čas s kluky a nechodila jsem s nimi večer na motlitby. Nicméně na mém utahání a nedocenění se nic nezlepšilo. Nedá se nic dělat, zatnout zuby a vrátit se do původního pracovního tempa, překonat se a po pracovním dni si jít navečer sednout ven za kluky, i když už mi za celý den lezou na nervy, a po večeři na motlitbu a večerní slůvko. A ejhle, krize zmizela. Ty vnější impulsy, které jsem tolik potřebovala, nebyly samozřejmě nic jiného než kluci. Jestli něco způsobuje, že nejsem pořád jenom v práci, ale někdy taky doma, tak jsou to kluci, když se jim věnuju i ve svém volném čase. Poučení a praktické důsledky pro budoucí dobrovolníky? Don Bosco věděl, co říká…a Pavel Kuchař taky, ještě teď si vzpomínám, jak nám na víkendu v Ostravě vykládal, že chodil hrát s kluky o přestávkách ve škole fotbal. Kluci to ocení. A když vidíte, že někdo ocení vaši práci, je to přesně ten vnější impuls, který je potřeba, když má dobrovolník nezbytnou krizi.“

Přečtěte si i další dopisy na webu http://mladez.sdb.cz/cagliero-dopisy.

Ludmila a Jan Obručovi