
Možná jste zaregistrovali, že Českého lva za dokumentární film dostal snímek režiséra Martina Marečka Pod sluncem tma. Pokud jste ho neviděli, doporučuji ho ke zhlédnutí.
Je to film o českém projektu elektrifikace jedné vesnické školy v Zambii pomocí solárních panelů. Dokument je zajímavý, mnohdy úsměvný. Je to velká věc, že česká vláda uvolnila nemálo peněz a našly se šikovné české ručičky, které ve vesnici solární elektrárnu instalovaly a zaškolily místního člověka pro údržbu zařízení. Češi se opakovaně do vesnice vrátili, aby zařízení zkontrolovali a opravili…..
Shodli jsme se na tom, že film by měl být promítán na podporu dobrovolnictví. Ukazuje totiž velice reálně, že jednorázová mnohamilionová pomoc, i když (anebo právě proto?) je doprovázená plným servisem (vybavení dílny pro případné opravy, návody k užívání zařízení, zaškolení místních atp.), není zárukou toho, že bude světlo ještě za rok fungovat. Možná by stačil jeden člověk od nás, aby s vesničany dlouhodobě žil. Ne proto, aby neustále opravoval kabely, ale aby byl příkladem trochu jiného uvažování, které by Afričany krůček po krůčku vedlo k zodpovědnějšímu přístupu nejen k solárním panelům. Je to utopie? Asi ano – co zmůže jeden človíček?
Bohu díky, že je mnoho míst ve všech kontinentech, kde také řeší, aby měli tamější lidé světlo. Díky za misie, které dlouhodobě odvádějí mravenčí práci a spojují nejen kabely, ale lidské ruce, nastavují slunci nejen panely, ale lidská srdce, a usměrňují nejen technické vymoženosti, ale lidské myšlení. A díky za dobrovolníky z řad mladých lidí od nás, kteří mohou být vzorem pro stovky dětí, a to nejen v náboženském životě, ale i v tom obyčejném přístupu k životu a řešení každodenních situací v jejich prostředí.
Lída a Honza Obručovi