Poznáváme misie, kde působí salesiánští dobrovolníci – Zambie

„Pokaždé, když si tak nějak sama pro sebe hodnotím průběh týdnů tady strávených, docházím stále ke stejnému závěru, ve kterém se s každým přibývajícím dnem jenom utvrzuji: jsem na správném místě.“ Toto píše v jednom ze svých dopisů Kristýna Botková. A kde je to správné místo? Je to City of Hope, dílo sester salesiánek v Lusace v Zambii.

Zambijská republika je vnitrozemský stát jižní Afriky. Leží kolem 14. stupně jižní šířky a 30. stupně východní délky. Jejími sousedy jsou Konžská demokratická republika, Tanzanie, Malawi, Mosambik, Zimbabwe, Botswana, Namibie a Angola. Je skoro desetkrát větší než Česko.

Základní údaje:

Rozloha země	752 614 km²
Počet obyvatel	(odhad 2010) 13 000 000
Průměrný věk obyvatelstva	37,4 let
Hlavní město	Lusaka
Státní zřízení	republika
Jazyk	angličtina (úřední), nyanja,bemba, lunda, tonga, lozi, luvale,kaonde, chichewa
Náboženství	křesťanství (římští katolíci, anglikáni, luteráni, evangelíci aj.), islám, hinduismus

SADBA má v Zambii dva hlavní partnery:

• ZMB Vice-provincie Marie, Pomocnice křesťanů (Salesiáni Dona Boska)
  Od roku 2005 působili naši dobrovolníci v Chingole, městečku na sever Zambie. Hlavním cílem místního projektu je dát mladých lidem v Chingole a okolí možnost vyučit se oboru: krejčovství, počítače, truhlářství, obrábění kovů apod. Naši dobrovolníci byli zapojeni především do výuky na technickém učilišti, do oratoře a provozu místní knihovny.
• City of Hope, Lusaka (sestry salesiánky)
  Sestry salesiánky otevřely dveře tohoto projektu v roce 1995. Toto dílo v Lusace, hlavním městě Zambie, zahrnuje mnoho aktivit: otevřená komunitní škola, oratoř, technické učiliště pro dívky, farma a domov pro dívky v ohrožení. Protože zde působí současná dobrovolnice Kristýna, budeme se tomuto projektu více věnovat.

Krystýna ve svém prvním dopise píše:

„City of Hope se nachází na samém kraji Lusaky, bydlí tu trvale asi 40 děvčat, ale do školy sem dochází na 400 dětí z okolí. Má pracovní náplň se i po měsíci spíš rýsuje. Vzhledem k tomu, že neučím ve škole, ale věnuji se holkám v jejich volném čase, a kromě toho mi tu tak nějak přirozeně byla svěřena role vrchního výtvarníka (mám už za sebou výzdobu dobrovolnických domků a v nejbližších dnech se chci pustit do práce na malbách v naší hale, která slouží k nejrůznějším účelům), nemám pevný rozvrh hodin.“

Škola v City of Hope

„Škola má celkem třináct tříd, jsou smíšené, a každá sídlí ve vlastní budově. Ty jsou všechny stejné, mají kruhový půdorys, v průměru měří asi sedm metrů, a dokud nevejdete dovnitř, neuvěříte, že se do ní může narvat třicet až čtyřicet dětí.
O nějakém vybavení nemůže být ani řeč. Lavice zřejmě pamatují počátky kolonizace a na židlích děcka často sedávají po dvou. Tabulí je ale vybavená každá učebna a na stěnách visí kromě rozvrhu také povzbudivé plakáty typu "Prevent cholera in your school". Některé děti mají i aktovku, ale většinou si věci nosí třeba v igelitce. Tužky si ořezávají žiletkami.
Pochopitelně jsem sem nepřijela s představou, že se tady bude učit v podmínkách srovnatelných s těmi evropskými, takže mě žádný velký šok nečekal. Vše se tu odehrává v souladu s tím, jak místní vnímají čas. Nikdo nikam nespěchá, nikdo přesně neví, kdy se začíná, kdy se končí, ani kolik je vlastně hodin. Takže učitelé přicházejí do hodin, až si vzpomenou, že na ně někdo čeká, pak vyučování protáhnou o čtvrt hodiny (na dvoře je sice zvon, který ohlašuje začátky a konce hodin, ale bůhví, kdo ho má na starost…) a ve výsledku toho stejně nestihnou moc probrat. Za prvé každý učitel začne hodinu proslovem o tom, že "teď se nacházíme v budově školy, nikoliv na hřišti, proto se budeme co? Učit. A nebudeme si co? Hrát. A komu se to nelíbí, může jít rovnou domů, čímž uškodí sám sobě, protože vzdělání je základ úspěšného života, atd. atd." Tohle se pak opakuje několikrát za hodinu bez ohledu na to, jestli děcka zrovna dělají binec nebo ne (ale většinou ano). Za druhé učebnice jsou tu přepychem, který si City of Hope (o dětech ani nemluvě) nemůže dovolit, takže učitel musí vše přepisovat na tabuli, dokonce i testy a všechna cvičení. To pochopitelně zabere spoustu času.“

Jak prožily Vánoce

„Holky nám složily zkoušky, ukončily školní rok a počátkem prosince se rozjely na měsíční prázdniny k příbuzným nebo k rodinám, které se jich byly ochotny na tu dobu ujmout.(…) ‚Štědrý den‘ proběhnul ještě předtím, než se holky rozprchly na prázdniny. Všichni jsme zasedli ke společnému obědu. A večer holky rozbalily dárky. Ne, že bych si toho nevšimla už dřív – ale ten večer jsem si znovu uvědomila jednu věc: jak snadné je udělat těmto holkám radost a jak málo jim stačí ke štěstí. Z obnošených bot, z ošoupaných kabelek a z o tři čísla větších šatů měly takovou radost, jakou bych já nedokázala mít ani z diamantového náhrdelníku z pozůstalosti královny Alžběty.(…) Ale protože Vánoce nejsou jenom o Štědrém dnu a o dárcích, připravily holky pod vedením sestry Charmaine a za doprovodu našich hudebně nadaných dobrovolníků vánoční koncert. Musím se přiznat, že k této události jsem se z počátku stavěla poněkud skepticky. (…) Kamenů úrazu bylo hned několik. Jednak holky jsou obecně dost nedisciplinované a vůbec donutit je přijít včas (jestli tady tohle slovo někdo zná...) na zkoušku je téměř nadlidský výkon. Navíc nesnáší kritiku, takže pokud je někdo upozorní, že zpívají falešně nebo mimo rytmus, okamžitě se urazí. (…) Asi si dovede představit, jak velký byl můj šok a nadšení, když pak holky v neděli odzpívaly překrásný vánoční koncert. Za tři dny tvrdě zapracovaly, doučily se texty a začaly poslouchat nejen sebe ale i hudební doprovod. Muzikanti spojili své síly a elektrickou kytaru téměř přehlušili a nakonec i naše Susan jako Santa Claus měla svůj vtip a kouzlo... A dokonce i ty stupidní „Rolničky“ nakonec dostaly takové grády, že jsem se neubránila a musela je z plných plic vyřvávat společně se sborem a publikem.“

A na závěr z blogu Kristýny před odjezdem domů

„Kdybyste se rozhodli vypravit se touhle dobou do Lusaky za žhavým africkým sluncem, čekalo by vás trpké zklamání. Zhruba začátkem dubna jsme pozvolna přešli do dry cold season (suchého chladného období) a když mi bylo řečeno, že v červenci bude ještě hůř, konečně se mi podařilo najít na svém návratu do ČR nějaké pozitivum: pojedu se z Afriky domů ohřát! Začalo to nenápadně před měsícem přidáváním vrstev při našich večerních posezeních pod insakou. O týden později jsem zjistila, že mi ráno od pusy stoupá pára. (…) Rýmu mám už tři týdny a jestli se v červenci ještě ochladí, tak se zcela vážně obávám, že tu umrznu.“

Přejeme Kristýně, aby v Africe neumrzla a aby se šťastně vrátila domů. Totéž přejeme všem dalším dobrovolníkům, kteří se budou v těchto týdnech vracet domů, a děkujeme jim, že věnovali kus svého života potřebným v misiích.

Novým dobrovolníkům, kteří byli v neděli 10.6. při slavnostní bohoslužbě vysláni otcem provinciálem P. Petrem Vaculíkem vysláni ke své službě, přejeme, aby ve svých působištích rozdávali lásku, pochopení a radost. A děkujeme též celému realizačnímu týmu, který po celý rok připravoval dobrovolníky k jejich službě.

Přečtěte si také dopisy dalších dobrovolníků na webu http://mladez.sdb.cz/cagliero-dopisy.

Lída a Honza Obručovi

Zdroje: mladez.sdb.cz/cagliero-salesiansky-volontariat/, dopisy a blog Kristýny Botkové (rokvzambii.blog.cz), cs.wikipedia.org, www.salesiansisterscityofhope.org