Několik podnětů, jak prožívat Duchovní cvičení

    Co jsou duchovní cvičení? 

Duchovní cvičení jsou dobou intenzivní osobní modlitby opírající se o Boží slovo, prožívané ve zvláštních podmínkách: v odloučení od záležitostí všedního života, v úplném vnějším i vnitřním ztišení a v neustálém kontaktu se zkušeným duchovním vůdcem. Účastník by měl disponovat minimem vnitřní svobody, která mu dovolí odložit po dobu DC své všední záležitosti, aby se mohl věnovat výlučně rozjímání Božího slova.

 

    Ještě před začátkem DC 

člověk toužící prožít Cvičení by se měl dobře připravit. V době příprav na DC je důležité prohlubování vlastní vnitřní motivace. Čím je větší jeho upřímnost, štědrost a otevřenost vůči Bohu, tím plodnější může být prožívání DC. Proto by mělo být očekávání Cvičení dobou prosby a otevřenosti.

    Na prvním místě je třeba si uvědomit, o co v DC nejde.

V duchovních cvičeních určitě nejde o to, abychom vyřešili svoje každodenní problémy a starosti. Nejde taky o to, abychom slyšeli mnoho nových myšlenek. 

    V DC jde o Boha v našem životě a o nás před Bohem.

Jde o to nejzákladnější, co nám život nese. Pokud se něco podstatného změní mezi námi a Bohem, změní se celý náš život, změní se naše vztahy, změní se ty skutečnosti, které považujeme za těžké v našem životě nebo neřešitelné. Proto je tak důležité důsledně se bránit myšlenkám, co jsem doma opustil, ať už v práci, nebo v rodině. P. van Breemen, exercitátor známý v západní Evropě a v USA, povzbuzuje účastníky na počátku DC, aby uschovali problémy do skříně. Rozjímavé Boží slovo samo ukáže, ve kterém dnu DC a jakým způsobem bude ten který vytažen.

    Vnitřní ztišení a vnější mlčení jsou nezbytnými podmínkami modlitby i duchovního života obecně.

Jan Pavel II. říká ve svém Listu rodinám, že jsou určité prvky naší společnosti nemocné. Jestliže jsme delší čas podrobeni hluku a křiku hromadných sdělovacích prostředků, spoustou lidí kolem nás, velkému životnímu tempu, zavalování spoustou informací v zaměstnání a jinde, ztrácíme schopnost naslouchání a ztišení. Vstup do vnitřního ztišení a vnějšího mlčení v podobné situaci pak může znamenat velice obtížnou věc; může se projevit dokonce jako bolestná zkušenost. Jestliže jsme si zvykli na trvalý křik a hluk, stává se ustáleným způsobem našeho života. A ačkoliv nás tento způsob unavuje, nedokážeme se od něj odpoutat. Tehdy se stává určitou formou drogy, kterou každodenně užíváme. Alkoholik bývá nadměrným pitím skutečně sužován, a přesto nedokáže žít bez láhve. Pro mnohé z nás může být vnitřní ztišení i vnější mlčení skutečně těžké.
 

Ve vnějším mlčení i vnitřním ztišení se projevuje, kým doopravdy jsme. Projeví se celý doposud potlačovaný vnitřní nepokoj, zmatek, pocit smutku a zranění, velký pocit viny, hněv, komplexy méněcennosti nebo též naše nezdravé touhy. Vstupujeme-li do ztišení a mlčení, vrhají se na nás popsané a jim podobné pocity jako supi. V tichu se projeví všechno to, co se nám daří potlačovat a přehlušovat křikem, hlukem a neustálými prožitky a vjemy.

    Prožíváme-li DC ve společenství,

atmosféra ztišení a soustředěnosti bude záležet na všech zúčastněných; bude pak vzájemným darem všech pro všechny. Mlčení nám nemohou poskytnout stěny domu. Ve společenství si ale všichni navzájem můžeme darovat soustředění a ticho. Dar vnitřního ztišení je velkou a zároveň křehkou záležitostí, protože vyžaduje vždy jednomyslné přijetí všech členů společenství. Vnější mlčení v době společného prožívání exercicií je vyjádřením vzájemné úcty, bratrské lásky a je i svědectvím víry.

    Ticho,

kterým budeme procházet, modlitbou, kterou se budeme snažit uskutečnit (v kapli, na pokoji, v zahradě, podle místních podmínek) a od které bychom neměli utíkat hned po pěti minutách se něčím rozptýlit, setrvejme v modlitbě alespoň půl hodiny. Tyto prostředky nám mají pomoct, abychom nalezli nejhlubší rovinu naší bytosti, a té se máme dotknout lépe řečeno umožnit JEŽÍŠI, aby se jí dotkl ON SÁM svým slovem, a jde o to, abychom tento dotek nepřehlédli. Učme se znovu naslouchat jeho slovu, důsledně rozlišujme rozum a nitro. Může se nám zdát mnoho myšlenek zajímavých, můžeme si je zaznamenat, ale zkušenost ukazuje, že to, co osloví náš rozum, nemívá dlouhého trvání.

    To podstatné, co by mělo změnit náš život,

je slovo, které se dotkne našeho nitra, nebo jak říká Bible - srdce. Najednou vnímáme, že toto je řečeno pro nás, jako by to přednášející řekl právě kvůli nám, toto slovo si zapišme, k tomu se vracejme, to si opakujme, to si odnesme domů. Když se vystavíme Božímu slovu, Pán bude postupně probouzet v našem srdci vnitřní touhu, abychom s ním srovnali krok, abychom mu náleželi, abychom se mu podřídili, abychom ho poslechli. Počítejme s tím, že to

    setrvání v modlitbě nebude snadné.  

Poněvadž jde o podstatu našeho života s Bohem, souvisí s tím opravdu vnitřní zápas. Bude mnoho věcí, které nás budou chtít rozptýlit a odvést od modlitby a od setrvání před Bohem. Z určitého pohledu se v DC učíme neutíkat od Boha, vydržet sami sebe před Boží tváří a to není vždycky snadné. Ale zkusme to, protože naši partneři a bližní s námi to musí vydržet celý život, proč bychom sami se sebou nevydrželi několik hodin. Co v této chvíli můžeme udělat je, že dáme k dispozici Bohu svůj rozum a vůli. Mistr Eckehard říká: „Je to spravedlivá výměna: Bůh do tebe vejde jen natolik, nakolik ses vystěhoval sám ze sebe.“ Je nutné prozkoumat mentalitu, kterou máme,

    když myslíme na adoraci jako na naší aktivitu.

Adorace je především rozhovorem, v němž jsme nejprve pozváni, abychom naslouchali tomu, co nám říká Bůh. Není to tedy především mluvení člověka. Je to v první řadě otevírání se Božímu slovu. A Bůh promlouvá v tichu. Stojíme před Ježíšem, který nás nechává se dívat, my máme být připraveni přijímat jeho iniciativu, abychom poznávali jeho velikou lásku. Nechat ho, aby nám ukazoval, kdo vlastně jsme. Že jsme milované děti Boží, ale mnohdy plné bolesti, zranění a hříchu.

    Exercicie jsou místem, kde se otevíráme Bohu,

aby ON sám uzdravil a očistil všechno bolavé a pokřivené v našem nitru, aby očistil všechny nánosy, kterými jsme sami zasunuli v nás ten nejčistší obraz Boží. Měli bychom také daleko hlouběji objevovat svoji vlastní důstojnost a jedinečnost, a tím si usnadnit to, co je tak důležité pro život schopnost přijmout sám sebe takového, jaký jsem. Je třeba, abychom Bohu dali prostor, aby on určoval náš život a ne naše slabosti, naše problémy a práce, které máme.

    Jde především o můj vztah s Bohem a Boží vztah ke mně.

Dalším prostředkem v dobrém prožití DC nám má být dobrý duchovní vůdce. Duchovní vůdce by měl účastníkovi DC především s veškerou vstřícností, trpělivostí a pozorností naslouchat a pomáhat v duchovním rozlišování toho, co prožívá. Na nás je, abychom se dopředu ale i v průběhu DC za takového modlili a vyprošovali dary Ducha svatého.

                    Miloš Jansa