Svátek svatého Františka Saleského - 24.ledna

Svatý František Saleský se narodil 21. srpna roku 1567, zemřel v Lyonu 28.12.1622, kanonizován byl roku 1665, učitelem církve prohlášen roku 1877 a patronem tisku a novinářů r. 1923.

Svatý František Saleský zůstal symbolem nejčistšího spojení lidského a božského. Byl světcem přímočarosti a prostoty, tolerance a smíření, optimismu v úsudcích, pozorné úcty a lásky vůči všem a to i za jakoukoliv cenu. Měl také obdiv ke každé lidské činnosti, i té nejmenší, neboť i ta člověka posvěcuje. Toto všechno nám představuje Františka jako nepřítele každého obšírného výkladu a každé suché problematiky. Byl nepřítelem každé nabubřelosti. Utíká se naopak k jasné a logické nauce, která je znamením důvěry v člověka a chloubou transcendentní pravdy.
 

Ve Františkovi vidíme toho, který „raději získával, než odsuzoval“. Touto svou metodou přiváděl slabé a odpadlé ke smíření s římskou církví. Tak získal víc než tisíce kalvinistů z kraje Chablais, ke kterým přistupoval metodou demokratického dialogu. Těm, kdo se s ním nechtěli setkat, byly určeny zvláštní plakáty s jeho promluvami. Do všech rodin pronikal laskavým slovem a chápajícím postojem.

Don Bosko měl v 9 letech sen. Děti, které se hádají, zjevení pastýře a ženy – Panny Marie, pak chlapci, kteří se mění v dravou zvěř a konečně v beránky. Jeníkovi je řečeno: „Ne ranami, ale  laskavostí si získáš tyto přátele.“ To už je salesiánský sen – metoda, kterou don Bosko  ve svém životě jako kněz používal. Don Bosko řekl, že je to právě světec, který se mu líbil a kterého zde nachází to, co potřebuje pro  chlapce – salesiánský způsob jednání – trpělivost, laskavost a nazval tuto oratoř „Oratoří svatého Františka Saleského“.

František Saleský ví, že velká část jeho duchovenstva je stále ještě nevzdělaná a bezmocná, a druhá, menší část se dokonce vzpírá. Rozhodnutí Tridentského koncilu ještě nebyla uskutečněna. Kněží říkají, že je nemožné, aby církev byla reformována zevnitř navenek. Ale František de Sales trvá na tom, aby se obnova provedla. Ví, že jak duchovenstvo, tak kláštery toho mají navýsost zapotřebí. Chce obnovit ducha pravé zbožnosti. Svolá své kněze na diecézní synod, uloží jim za povinnost zúčastnit se tohoto shromáždění a naléhá stále znovu na intelektuální vzdělání svého duchovenstva. Studium a věda jsou pro Františka osmým přikázáním - a to svým synům řekne víc než zřetelně.

„Nevzdělanost je horší než hřích,“ říká, „protože zaviněná nevzdělanost zkazí nejen nevzdělaného kněze, nýbrž poškozuje i jeho obec.“

František zakazuje kněžím daremnou kratochvíli, utrpí-li tím jejich studium. Není už jmenován žádný farář, žádný kaplan, kterého by František nepodrobil přísné zkoušce.

Nabude zkušenosti, že skupina spolupracovníků je jen malá a že většina se jen s odporem řídí jeho vedením. Ale František chce s rozhodností pravého pastýře postavit evangelium zase do středu života, chce obnovit jednotu víry a učení, chce církev odvést od okraje existence. Neúnavně tedy píše instrukce, listy a knihy pro své duchovenstvo. František si brzy sám na sobě vyzkouší, že za takových podmínek se biskupský úřad může stát mučednictvím, pomalým mučednictvím denního, často banálního zápasu proti tisícerým překážkám na cestě k naplnění jeho rozkazu. Je to pouhopouhá legenda, je-li život Františka de Sales líčen jako příjemná procházka růžovým sadem. František zná láskyplnou náklonnost Páně. Ale zná také přísnost, která slouží cti církve.

Tento biskup jedná srdečně a vesele s dětmi z Annency. Sám je vyučuje katechismu. Denně probíhá malý herold ulicemi města v modré uniformě a oznamuje: „Přijďte všichni na křesťanské vyučování. Tam se vám ukáže cesta do ráje!“

Vyučování koná biskup sám. Brzy k němu přichází více dospělých než dětí. Ale on dává přednost dětem, chudým, nemocným a lidem vyvrženým ze společnosti. Mluví s dětmi, hraje si s nimi, žehná jim na ulicích a na náměstích, nikdy je neodstrčí, ani tehdy, má-li naspěch a naléhavě se musí zúčastnit nějakého setkání.

Zpovědnice tohoto biskupa je k pohoršení lidí vysoce postavených a spravedlivých, kteří žádného obrácení nepotřebují, obléhána prostými lidmi, dále nakažlivě nemocnými a největšími veřejnými hříšníky. Těm je František Saleský otcovským přítelem a rádcem, někdy i zapláče nad jejich hříchy, když oni sami lítost nepociťují. Tento biskup má doma vždycky čas pro návštěvníky, pro obtížné lidi, pro děvečky a podomky, pro utlačované a nevěřící, pro lupiče a pro ty, kteří úplně selhali. Ale tento biskup stojí také přísně a nesmlouvavě za církevní kázní ve svém biskupství, nezná pardon, neposlouchá-li se jeho rozkazů týkajících se řízení biskupství.

• 8. srpna 1608 mu v Lyonu vychází Filotea. Během Františkova života bylo 40 vydání.
• 9. října 1618 na základě apoštolského pověření ustanovuje Kongregaci Navštívení jako řeholní řád.
• 28. prosince 1622 umírá v Lyonu.
• 19. dubna 1665 svatořečen papežem Alexandrem VII.
• 19.července 1877 jej prohlásil papež Pius IX. za učitele církve
  
  Druhý vatikánský koncil doporučil styl jeho duchovního života. Jeho ducha si nejvěrněji
  osvojili tři velké osobnosti: svatý Vincenc z Pauly, svatý Don Bosko a papež Jan XXIII.

                                                                                                  (Připravil Janko Ihnát)

Život a dílo sv. Františka Saleského v PDF »»