Jak jsme prožívali exercicie v Bulharsku

„Co kdybychom jeli na DC letos do Bulharska?" navrhl Mojmír a já po chvilce uvažování hned souhlasila. Je neobvyklé, aby můj manžel chtěl někam cestovat, navíc tak dlouhou trasu autem, natož v parném létě - říkám si v duchu a vím, že tím vyslovil náš společný sen: podívat se konečně na ty naše salesiánské misie.

Cesta byla skutečně náročná (brala jsem antibiotika, v noci oka nezamhouřila, nad ránem dostala křeče), kompenzovala to však nejen vidina dobrodružství z neznáma, duchovní vitaminové bomby z DC vedených Petrem Němcem, ale i skvělá parta starších bardů, kteří již toho mají hodně za sebou a jen tak jim něco náladu nepokazí. Navíc s námi na zadní trojce cestovala úžasná pozitivní Lenka Jašková a Mojmír mezi dvěma ženami byl samý vtip :-)

Brzy ráno jsme dorazili do Kazanlaku a očekával nás usměvavý Petr Němec a Martin Jílek s bohatě prostřenou snídaní. I přes únavu jsme mohli vnímat krásný kostel s ikonami a posvátno jako by válo i ze zdejších prostor a snad i z ovzduší.

Duchovno nás provázelo celým pobytem, Petr měl výborně připravené přednášky, doplněné i vizuálně vhodně vybranou ikonou od Ivana Rupnika, místního ikonopisce.

V půlce týdne pak dorazil i momentální ředitel komunity Petr Cvrkal a s Jardou Foglem nás uvedli do správných salesiánských zvyklostí (nejen fotbal s místními dětmi, ale i čištění zubů tekutou pastou a večerní národní a uvědomělé písně za doprovodu kytar). Málem jsme si i zatancovali, ale místa zas tolik nebylo a tančit na stole - tolik jsme toho zas ani ten vítací večer nepopili).

Poslední dva dny se nesly v duchu poznání krásné nové země, kterou někteří z nás znali jen jako jistý útvar na mapě. Kazanlak sám se nachází v tzv. Údolí růží a bulharská růže s nezaměnitelnou vůní je tu doslova na každém kroku. Petr nás protáhl jak místním tržištěm a supermarketem (za což mu byla vděčná zejména koupěchtivá část posádky), tak krásnými blízkými horami s památníkem Šipka (malebná obdoba naší Mohyly míru u Slavkova), dvěma půvabnými monastýry, jeden i s klášterní zahradou, tak i bulharským skanzenem (odtud jsme si s Mojmírem odnesli pěknou ikonu do obýváku - ikonu jsme pochopitelně řádně zaplatili, na rozdíl od zlata, které jsme s holkama oloupaly ve Staré Zagoře z kostelní báně - to ale trochu předbíhám).

Sobotní odpoledne jsme se neradi loučili se vším milým v Kazanlaku a v očekávání dalších míst přejeli do Staré Zagory. U nově rozestavěného kostela s oratoří a velkým zázemím nás uvítal hlavní strůjce stavby Jirka Svoboda a provedl nás celým objektem. Obdivovali jsme se nádherné klenbě i praktičnosti přidaných staveb a vnímali, kolik práce se tu odpracovalo a kolik financí tu asi proteklo. Jirkovu pozvání ke svěcení za dva roky jsme málem ani věřit nechtěli :-)

Obdivujeme houževnatost místních salesiánů, a to nejen kvůli stavbě, ale především kvůli práci s dušemi, která je často spíš skrytá. Postupně se tu totiž salesiáni rozhodli, po dohodě s představenými, že jejich prioritní pole působnosti je mezi romskými dětmi. Romové tu však mají postavení (a to zřejmě takřka po celém Bulharsku) jako u nás Romové v Chánově či Mostě. Prostě kasta lidí, kterou místní pohrdají. Jak v Kazanlaku, tak ve Staré Zagoře bydlí Romové v ghetech, je to jejich bezpečí. Odtud si je kněží v Kazanlaku chodí vyzvednout a doprovází je kvůli jejich bezpečnosti do oratoře - na hřiště. Ve Staré Zagoře pak působí salesiáni přímo v romském ghetu. S radostí jsme se tu potkali s dobrovolnicemi od nás, Verunka Kobzová je dokonce naše známá z Brna. Podmínky jsou docela tvrdé, děti se učí i nejzákladnějším hygienickým návykům, vši, blechy a různá havěť tu není vzácností. Vnímáme ale, jak jsou zdejší děti vděčné i za malý dárek a vůbec i za to, že si jich všimnete... A co je úžasné: ty nejživější pak potkáváme i na večerní mši svaté a i tam jsou aktivnější než ostatní. Malá romská ministrantka má velikou péči, abychom všichni věděli, kde se co zpívá, a tak nás raději všechny obejde a názorně vše ukáže. Něco mi říká, že tady bychom si brzy zvykli a byli bychom hned vtaženi do veškerého dění.

S úsměvy a srdečností se loučíme, někteří však i s lítostí, že tyto krásné a bohaté dny končí. Zažili jsme tu pravou salesiánskou laskavost a nasáli znovu ducha Dona Boska. Díky ředitelům Janě a Honzovi Zindulkovým, a to i přesto, že jsme vlastně vstávali o půl páté ráno, abychom stihli breviář :-). Jak to, že tak brzy? Inu hodina posunutého času a druhá hodina času letního :-D

Teď už jen z domu vzpomínáme a začínáme spořit do pokladničky. Proč? No přece na cestu na svěcení ve Staré Zagoře v roce 2020! Chcete-li zažít nezapomenutelné a chcete-li, aby se vám Bulharsko dostalo pod kůži, přidejte se k nám :-)

P. S.: A malý kvíz: víte, co je tarator? Výborná bulharská okurková polévka, která se jí za studena. Ve vedrech to pravé osvěžení. A přesně to jsme zažili - osvěžení salesiánského ducha.                                                                                             

Marika Novotná