Poslední sobotu měsíce března se ve Zlíně konala postní duchovní obnova pro společenství Fryšták, Valašsko a Moravská brána. Sešli jsme se v rekordním počtu, a to téměř 70 účastníků !!! Přednášejícím byl Zdeňa Jančařík, který nás svým osobitým humorem skutečně duchovně životadárně „zrosil“ (v dobrém slova smyslu, že jsme byli vskutku oroseni živou vodou).
Po bouřlivém vzájemném přivítání (často se vídáme jednou nebo dvakrát do roka) jsme zahájili duchovní obnovu písní (Apoštolskou) a ranními chválami. Poté se ujal slova Zdeněk a květnatě hovořil na téma „Zajeté koleje“ – Prosíme tě, obrať nás! Přednáška by se také mohla nazvat „Co s naším mládím a co s naším stářím“ a „Liturgie Bílé soboty“.
Na počátku všeho byl úryvek z knihy Úvod do neštěstí, ze kterého jsme slyšeli, že „lidé často hledají na nesprávném místě, jelikož se jim nechce hledat tam, kde je tma“. Bratři jezuité říkají: „Hledejte Boha ve všem.“ Zdeňa je zastánce noční vigilie, lépe by snad bylo slavit Zmrtvýchvstání za rozbřesku. Pán Ježíš také nevstal až v 10 hodin dopoledne. Dále jsme se dozvěděli, že každý člověk má svůj vlastní obraz Boha, někdy nám jej předali již rodiče. Člověk je roztěkaný, zabývá se všednodennostmi a Bůh je často jen takový „doplněk“. Lidé nehledají smysl života, ale spíš emotivní zážitek nebo nějaký cíl, pro který mají určený termín. Často neumíme předat obraz Boha tak, aby ho mladí přijali, dával jim smysl a byl pro ně přitažlivý. Děti potřebují pro svůj vztah s Bohem pozitivní motivaci. „Nutit“ je chodit do kostela lze tak do 13 let. Vyslechli jsme také Zdeňovu interpretaci podobenství o milosrdném otci.
Po přestávce, v níž probíhaly četné debaty, nás Zdeňa „masíroval“ dále. Opět na základě úryvku z knihy Úvod do neštěstí: každý člověk má své temné místo, které se snažíme skrýt, ale ono jednoho dne nečekaně vyhřezne na povrch. Bohatý mladík z evangelia (např. Lk 18,18-23) je jedním z obrazů dnešního člověka. To, že se dnes vyprazdňují kostely a zpovědnice, není nutné brát vyloženě jako negativní jev. Bůh nám dal svobodu a stále čeká. Není to ovšem „neurotické“ čekání, ale láskyplné. On to jinak neumí, protože nás miluje. Dát lidem svobodu jít, nebo nejít do kostela, by pro nás mohlo být osvobozující. Nedívat se na nikoho skrz prsty, že se nestará o Boha. Nemůžeme vědět, zda něčí důvod, že nebyl na bohoslužbě nebo na modlitbě, nemá jiné podklady než nechuť, lenost… Může mít i „duchovní“ důvody a jen mu vyšly na stejnou hodinu. Když nebudeme nikoho odsuzovat, budeme i my svobodnější. Když lidem kolem nás dopřejeme milosrdného Boha, můžeme se zbavit svého vlastního stresu, že Ho ostatní tolik nepotřebují.
Po obědě následovaly další debatní kroužky a možnost svátosti smíření u čtyř zpovědníků. V 15 hodin jsme se přesunuli do kostela na křížovou cestu, kterou vedlo společenství Valašsko. Jednalo se o verzi „Zpověď na křížové cestě“. Po křížové cestě jsme pokračovali bohoslužbou s obnovením slibu salesiána spolupracovníka. (Tedy, nevím, jak u vás, ale kdykoli obnovuji slib, rozklepu se jak ratlík, jak je to pro mě silná chvíle.) Při nesení darů se mezi námi objevili dva další „dárečci“, a to Jožka Glogar a Pavel Bernard, kteří dojeli z Bratislavy, potažmo z brigády v Bulharsku.
Po bohoslužbě již následovalo loučení a úklid sálu.
Co je důležité zmínit: Změlíkovi z Valašska tímto dnem dokončili svůj aspirantát ASC a tudíž se blíží ke slibům a předaspirantát zahájil Karel Svoboda ze Zlína.
Zpracovala Pavla Jungmanová
Postní duchovní obnova ve Zlíně
