Minulý týden jsme vyprovodili do nebe kamaráda z našeho společenství Václava Husáka. Parte zde už bylo otištěno, ještě bychom se ale s Vámi rádi podělili o hluboký prožitek z obřadu loučení. Vaškovy báječné děti ho připravily nesmírně osobně. Říkaly nám pak, že to sdělují všem, kdo Vaška znají, ať se to k nim dostane. S jejich svolením tedy i k Vám.
Řeč Vaškova syna Vítka:
Myslím si, že jeden z nejdůležitějších determinantů člověka/lidství je svoboda. Řekl bych, že Bůh nám dal svobodu pro možnost volby, pro možnost rozhodování, možnost pohybu. Ale hlavně nám ji dal pro možnost lásky. Protože Láska, možná ekvivalentně Bůh nebo sdílení Boha, je nepodmíněná a zároveň nevynutitelná. Proto je právě svoboda tím prostředím pro existenci Lásky. Za mne je právě svoboda tou určující vlastností lidství.
Díky svobodě máme mimo jiné i lidskou individualitu, krásnou lidskou variabilitu. Myslím si, že jedním z poslání člověka na Zemi je otiskávat se do druhých. Dávat se druhým a přijímat druhé v té své krásné různosti. Jsme zde proto, abychom se rozloučili s naším tátou. Já bych vás ale poprosil, abyste se neloučili. Vezměte prosím jeho otisk ve vás a opečovávejte ho, integrujte ho do sebe.
Kostelem se rozezněl Karel Kryl – pro Vaška tak typické:
Stvořil Bůh, stvořil Bůh ratolest,
Bych mohl věnce vázat,
Děkuji, děkuji za bolest,
Jež učí mne se tázat,
Děkuji, děkuji za nezdar:
Jenž naučí mne píli,
Bych mohl, bych mohl přinést dar,
Byť nezbývalo síly,
Děkuji, děkuji, děkuji.
Děkuji, děkuji za slabost,
Jež pokoře mne učí,
Pokoře, pokoře pro radost,
Pokoře bez područí,
Děkuji, za slzy děkuji:
Ty naučí mne citu,
K živým, jež, k živým, jež žalují
A křičí po soucitu,
Děkuji, děkuji, děkuji.
Pro touhu, pro touhu po kráse
Děkuji za ošklivost,
Za to, že, za to, že utká se
Láska a nevraživost,
Pro sladkost, pro sladkost usnutí
Děkuji za únavu,
Děkuji za ohně vzplanutí
I za šumění splavu,
Děkuji, děkuji, děkuji,
Děkuji, děkuji za žízeň,
Jež slabost prozradila,
Děkuji, děkuji za trýzeň,
Jež zdokonalí díla,
Za to, že, za to, že miluji,
Byť strach mi srdce svíral,
Beránku, děkuji,
Marně jsi neumíral.
Děkuji, děkuji, děkuji, děkuji, děkuji...
Následovala píseň Christiny Perri, kterou Vaškovi denně v nemocnici zpívala jeho žena Praw:
The other night dear, as I lay sleeping,
I dreamed I held you in my arms,
When I awoke, dear, I was mistaken,
So I bowed my head and I cried.
You are my sunshine, my only sunshine,
You make me happy when skies are gray,
You´ll never know, dear, how much I lově you,
Please don´t take my sunshine away.
I’ve always loved you and made you happy,
And nothing else could come between,
But now you’ve left me to love another,
You have shattered all of my dreams.
You are my sunshine, my only sunshine,
You make me happy when skies are gray,
You´ll never know, dear, how much I lově you,
Please don´t take my sunshine away.
Nakonec mluvila Václavova dcera Šárka:
Tati, sbohem!
V mých dětských očí uměl táta proměňovat obyčejné věci v neobyčejné. Darovat život neživým předmětům. Plyšáci, panenky, nebo třeba jen kus látky se okamžitě rozpovídaly, když si je vzal do rukou. Dokázal přičarovat bonbóny do polosnězené bonboniéry, v lese nás učil hledat kouzelné šištičky, které plnily přání, a sojčí peříčka, za která jsme dostávali zmrzku. Nespokojoval se s realitou takovou, jaká byla. Když v bytě zapaloval oheň v kamnech, u kterých jsme pak seděli s otevřenými dvířky a koukali do plamenů, seznámil nás s ohňovým psem Čerňákem, který v našich kamnech žil. Vymýšlel nám pohádky a vlastní hry.
Jsem mu velice vděčná, že nás neúnavně, za každého počasí bral do lesa. Na krátké výlety i puťáky. Nechodilo se po značkách, ale napříč lesem, obědy se vařily na ohni. Spalo se ve stanu nebo pod širákem. Učil nás rozpoznávat stromy, houby i hvězdy na obloze. Díky němu jsme uměli používat busolu a vysílat morseovku zpaměti. Bral nás i na vodu, a protože nás neutopil v modřanským jezu, tak mu můžeme poděkovat i za to, že umíme pádlovat. Ale hlavně nás naučil zapálit oheň, a to bez papíru a na jednu sirku (když aspoň trochu přeje štěstí). Za to Ti, tati, patří velký dík a slibuji, že to naučím i svoje děti.
Každý, kdo tu teď stojíme, jsme znali tátu svým jedinečným způsobem, ale nejspíš se shodneme na tom, že s ním byla legrace, a to i přesto, že si prožil i dost smutného a těžkého. Během svého života pochoval tátu, mámu, manželku a sestru. Naše maminka byla dlouhá léta těžce nemocná, a to samozřejmě ovlivňovalo život celé rodiny a jejich vztah. V srdci se mu z těchto let usadil žal, i když na tváři mu stále ulpíval úsměv, někdy jen docela lehký. Ale přesto, že si prošel těžkými zkouškami, nikdy svůj boj nevzdal, nezahořkl a nezanevřel na lidi kolem sebe ani na Boha, v kterého věřil. Naopak, pomáhal každému, kdo si řekl, rád trávil čas ve společnosti rodiny a přátel, rád si dal dobré jídlo a pivo. Byl srdečný k přátelům, k nám i k vnoučátkům. Měl sílu i kuráž znovu začít a našel si novou ženu, s kterou si užíval poslední roky svého života. Škoda, že tohoto šťastného času nedostal víc.
Táta nás minulý týden opustil a vydal se na svůj nebeský čundr. Až bude chtít shodit baťoh ze zad, najde si dobrý táborový místo. Bude to mýtinka mezi vysokými smrky a borovicemi, jejichž koruny budou okusovat tmavnoucí oblohu. Z jedné strany mýtinu chrání skála, místy zelená od lišejníku. Tráva je měkká a voní. Kousek dál v lese si brouká potok tichou písničku o tom, jak skvělé je si ponořit ušlé, otlačené nohy do ledové vody. U skály je připravené ohniště s velkými kameny poskládanými do kruhu. Oheň už hoří a u něho s očouzeným ešusem v ruce sedí On, tátův a náš Bůh. Říká: „Čau, Vašku, dáš si čaj?“
Na přání dětí, co tátu nejvíc vystihuje, jsme odpoledne udělali ohníček a opékali buřty. Vůbec nevadilo, že jsme se s mnohými na tomto karu dříve neznali. Při vyprávění a fotkách jsme si naopak vzájemně sdíleli, jak vzácného člověka jsme mezi sebou měli.
Šárko, Vítku, Václave, moc děkujeme!
Na místě byl také sešit, do kterého mohl každý zapsat nějakou vzpomínku na Václava či nějaký vzkaz. Můžete se přidat, pokud jste nemohli přijít, rádi to jejich dětem předáme. Svůj vzkaz pošlete na můj mail.
Vaškovy děti rovněž uvítají jakékoliv fotky svého táty, prosíme, pošlete je (ideálně na WhatsApp), máte-li.
Za společenství Praha-Střed Terezie Kochová
Milovaný Václav
