Téma: Magnificat
1. Jak přijímám poražení mocných a povýšení ponížených v salesiánské rodině,
v církvi, ve společenství, ve vlastním životě, v rodině?
2. Mohu nabídnout ke sdílení nějaký příklad, který by druhé povzbudil?
Sdílíme se 1/26, společenství Severní Čechy, Novoborsko
1. Jak přijímám poražení mocných a povýšení ponížených v salesiánské rodině,
v církvi, ve společenství, ve vlastním životě, v rodině?
Každý máme nějakou moc z titulu svého postavení či funkce – rodiče, učitelé, vedoucí pracovníci, sociální pracovníci, biskupové, kněží, jáhnové, akolyté, kostelníci atd. atd…..
Záleží ale na tom, jak s touto mocí zacházíme, jestli jsme „dobří správci“, jestli ji využíváme k vyvyšování sebe a ponižování druhých nebo naopak, ke službě druhým. Ježíš nám to ukázal. Měl moc zničit své nepřátele, mohl nechat uschnout ruku nebo zbavit zraku ty, kteří ho pronásledovali, ale on uzdravoval ty, kteří byli nemocní. Na těle i na duchu. Možná nezažíváme moc často to, že by „bohatí a mocní s prázdnou odcházeli“, ale určitě můžeme přispívat k tomu, aby „ztrápení a chudí vyšli z nesnází“. Máme moc pomáhat potřebným v našem bezprostředním okolí a těšit je, máme moc nemlčet k otázce zneužívání a dění ve společnosti a celém světě.
2. Mohu nabídnout ke sdílení nějaký příklad, který by druhé povzbudil?
Několik příběhů na spolču zaznělo, uvedu zkráceně výtah z jednoho z nich:
Při stěhování mamky z městského bytu v rámci DPS jsem musela zařídit vše potřebné kolem vyklizení, uvedení do původního stavu, odečtů energií, rušení, přepisování apod., bylo toho hodně. Navíc mamka bydlela 200 km od nás, takže jsem neustále vyřizovala telefonáty a maily, ale také trávila hodiny ve vlacích. Komunikovala jsem přitom s úřednicí, která byla mimořádně vstřícná, ochotná se vším poradit, udělat si volno i po pracovní době. Když jsem jí byt předávala, dala se do řeči s každým klientem DPS, kterého potkala na chodbě, zdálo se mi, že zná všechny osobně a o všechny má zájem.
Když už bylo po všem, napsala jsem jí děkovný mail, kde jsem vyzdvihla nejen její profesionalitu, ale především její lidskost, empatii, vstřícnost vůči klientům i cizím lidem. Od chvíle, kdy jsem dopis odeslala, neuplynulo ani 10 minut a přišla odpověď. „Nevím, jestli si takovou chválu zasloužím“, psala ta paní, „ale nesmírně si toho vážím, úplně mě to vyrazilo dech, neudržela jsem slzy. Hned jsem svolala celý pracovní kolektiv a všem to přečetla… Ještě nikdy se mi nestalo, že by někdo takto mou práci ocenil, spíš naopak. Ano, mám svoji práci ráda a moc mě potěšilo, že jste to poznala….“
Ano, toto určitě můžeme dělat. Povzbuzovat a oceňovat, projevovat vděčnost, všímat si hezkých věcí kolem nás a mluvit o nich.
za Novoborsko Dagmara B.
I. Téma formačního plánu 2026
