Milá salesiánská rodino, milí přátelé,
děkuji Vám z celého srdce mnohokrát za modlitby, kterými jste se zapojili do modlitebního hnutí za uzdravení Jiriho. Tento náš nejstarší vnuk, žijící se svou rodinou v Itálii, je v tuto chvíli již zcela zdráv, zapojen do běžného školního procesu a chystá se na závěrečné zkoušky (obdoba naší maturity).
Příběh jeho návratu do života je neuvěřitelný, přesto se pokusím jej trochu přiblížit. Bude to svědectví o Boží moci, ale především o tom, že náš Pán je Bůh živý, přítomný v naší každodennosti, zasahuje v našich životech. Jeho laskavá a soucitná ruka se nás dotýká. Nevím, jestli vůbec dokážeme být dost vděční.
Jiri slavil loni v červnu 18 let a nějakou dobu se připravoval na podzimní běžecký maraton v horách ve výšce 2000 m u jezera Como, kde bydlí se svou rodinou. Jeho mámou je Terezka, naše druhá dcera. Minulé prázdniny o závodu mluvil a moc se těšil. Počítal s tím, že poběží asi 5 hod, trasu znal. 27. září 2025 v den závodu bohužel byla veliká mlha i zima. Pořadatelé trasu kvůli špatnému počasí nakonec odklonili a zkrátili, ale neodstranili původní značení (jejich zásadní pochybení), což se Jirimu nějak nedoneslo, protože běžel dál po původních značkách, čímž ale sešel z nové cesty a cíl byl tudíž stále v nedohlednu. Po 5 hodinách, tedy kolem 13:00, mu docházely síly a někdy kolem 14:00 se zhroutil do sněhu a doufal, že ho někdo doběhne a pak poběží spolu.(Později vyprávěl, že si stačil ještě pomyslet, že nesmí padnout na obličej, že by se mohl zadusit.) Když ve 14:00 stále ještě nebyl v cíli jako ostatní (kde na něho také čekal táta) a když si kdosi vzpomněl, že ho někde ještě zahlédl, začalo pátrání.
První vrtulníky vzlétly ve 14:45. Hledání bylo ztížené, protože panovala hustá mlha a nefungoval žádný signál. V 16:30 nás Terezka prosila o modlitbu, že ho stále nemohou najít. Podle pozdějšího vyprávění konkrétních záchranářů akce vypadala následovně: když už bylo skoro 18:00 a mlha neustupovala, blížila se tma a pravděpodobnost, že ho najdou ještě živého žádná, řekli si, že provedou ještě poslední pokus náletu a pak odlétnou, protože už nemá cenu zachraňovat. Bylo krátce po 18:00 a náhle se zvedla mlha a v tom okamžiku ti, kdo šli v terénu, spatřili schouleného Jiriho. Vrtulník mohl přistát, bylo přesně 18:10. Jiri jevil nepatrné známky života, naprosto podchlazený, omrzlý, tělesná teplota 21°. Měl zástavu srdce, dle lékařů trvající asi 60-90 min. V 18:31 vrtulník vzlétl a poté zase mlha spadla... Za 21 min. byl přijat ve vyhlášené nemocnici Papa Giovanni XXIII v Bergamu. (Na konferenci záchranářů byl lékař z vrtulníku nadšen těmi časy: 21 min. péče o zraněného na zemi, za dalších 21 min. již příjem na urgentním oddělení.) V nemocnici Terezce řekli, že je skoro mrtvý a že mu dávají 5-10 % šance na přežití, že ještě 5-10 min., tak by už určitě pomoci nebylo vůbec…..
Byli jsme otřeseni. Celá široká rodina jsme se začali intenzivně modlit za Jiriho. Druhý den byla neděle, ve farnosti probíhalo modlitební Triduum Modliteb matek, takže následně se k nám připojily mnohé matky, lidé z farnosti a další přátelé. Také farnost od Jurise. Kamarádi Jiriho z Česka, hlavně z našich táborů a z Mamre, kam rád jezdil, začali modlitební stráž po celé noci. Předávali si štafetu po 20 minutách. Obdivuhodné. Jsou to mladí kolem 15 až 20 let. Když viděli, že se Jiri stále neprobouzí a oni by nevydrželi každou noc být vzhůru, dali si pevný čas večer a začali se modlit Korunku k Božímu milosrdenství. To je něco neslýchaného... Rodina a známí jsme se v neděli 28. září začali modlit novénu na přímluvu cv. Carla Acutise. Žil v Milánu, blízko našich. I mnozí v Itálii se připojili k této novéně…Terezka přinesla Jirimu do nemocničního pokoje obrázek sv. Carla...
Jedna z našich dcer podotkla: „Ach jo, ty novény… Ve farnosti jsme se v poslední době několikrát modlili novény za uzdravení např. našeho jáhna a dalšího výborného farníka a nic se nezměnilo, zemřeli. Já tedy nevím...“ Ano, je to takový pochopitelný postoj. Ale ujasnili jsme si, že se modlíme proto, že opravdu nemáme žádnou jinou naději, žádnou jinou posilu a že se modlíme s odevzdaností, ať Pán vezme všechno do svých rukou, ať vede lékaře, ať On rozhodne, co má být. Přiznávám se, že když se Jiri po 2 dnech stále neprobouzel a jeho srdce nenaskočilo (všechno konal mimotělní oběh), začala jsem myslet na to, jak pojedu na pohřeb… A také mě napadalo, že jestli už odchází poté, co v nemocnici dostal svátost nemocných..., už se mu asi ani nebude chtít vracet, pokud se už blíží k Pánu…a to je přece něco nádherného... takže jen jak On bude chtít, ať se stane.
Události začaly mít spád. 3. den novény, v úterý večer (zrovna jsme měli naše měsíční salesiánské spolčo) se Jiri nakrátko probudil, lékaři byli překvapeni, že mluví česky i italsky a smysluplně, pak ho zas uspali, aby se moc nenamáhal.
Vyhráno nebylo, začal zápal plic. Modlili jsme se dál a doufali. 3. října na první pátek, 6. den novény začalo Jirimu pracovat jeho vlastí srdce úplně samo, bez podpory! V pondělí 6. října v 9. den novény byl Jiri převezen z JIPky na běžný pokoj. A hned další den volala Terezka, že se s ním prochází, že se jde Jiri sprchovat a že má hrozný hlad, protože ač vždy štíhlý, shodil za těch 10 dnů 10 kg! V té chvíli jsem si vzpomněla na Jairovu dcerušku, jak ji Ježíš vzkřísil a hned řekl rodičům, aby jí dali najíst. A napadla mě souvislost: ona beztak byla taky dlouho nemocná a v tu chvíli určitě vyhublá, první co, tak přece musela jíst. Vždyť to je známka zdravého těla... Ano, i Jiriho vrátil Pán do života.
Ještě malá souvislost: hned následující sobotu, tedy 11. října, měl svátek sv. Jan XXIII, v jehož nemocnici se Jiri léčil a druhý den, 12. října, měl svátek sv. Carlo. To vše nás velmi povzbuzovalo.
A pak už se Jiri zotavoval, rehabilitoval, cvičil, dlouho nemohl narovnat prsty, vždyť byly omrzlé. Modlili jsme se dál, ať Pán dokončí jeho uzdravení. Studoval hudební gymnázium, hrál na klavír a flétnu. Přemýšleli jsme, jestli se k tomu vůbec může někdy vrátit.
Zkrátka. Léčil se 4 týdny v nemocnici asi 130 km daleko od domova (a rodina za ním každý den jezdila), 4 týdny v rehabilitačním zařízení, už blíže domovu. Koncem tohoto období jej také začali pouštět na neděle domů. Tam ho nadšeně vítala rodina (má 4 sourozence) a kamarádi, spolužáci, navštěvovali ho dokonce i učitelé. V pátek 21. listopadu, tedy po 8 týdnech se Jiri konečně vrátil domů. Další týden hned v pondělí celý natěšený nastoupil do školy, kde mu nabízeli individuální plán, ale on nechtěl, že se s tím musí nějak poprat, prostě dohání učení, dál hraje na klavír, chystá se na maturitu. V lednu také dokončil autoškolu, jezdí autem.
Navíc ho začali zvát do studií, dokonce i do televize a chtějí znovu slyšet jeho neskutečný příběh. Ti, co se modlili, celou událost považují za zázrak, dokonce i doktoři zpočátku mluvili o zázraku, tehdy, když se poprvé probral. Na konferenci pro lombardské záchranáře věnované právě Jiriho případu říkala lékařka z vrtulníku, který ho našel, že za 20 let její služby se ještě nikdy nepodařilo člověka v takovém stavu zachránit. Chválili součinnost a profesní připravenost všech záchranných složek. Ovšem mimoto probíhala součinnost těch neviditelných složek. Jiri si je vědom, že se za něho modlily možná i stovky lidí. Já jsem s ním pořádně ještě nemluvila. Těším se, až si spolu popovídáme tváří v tvář. Když se ho ptala redaktorka, co s ním ta událost udělala, řekl, že ho to změnilo a stále mění. Takže uvidíme, jak naloží s tím, že mu Pán dává příležitost.
Já, babička, se samozřejmě modlím neustále dál i za něho i za ostatní a další úmysly. Pán je mocný. Aleluja.
Ještě jednou srdečný pozdrav všem a díky za vzájemnou propojenost v modlitbě.
Ludmila Jenišová, společenství Újezd u Brna
Poděkování za Jiriho.
